iii. dějství
1. výstup
SIRÉNY (za scénou)
Poutníku, jenž pouště prachem
potácíš se žízní mdlý,
pohleď, kterak zhoubným nachem
z dálky hrozí Samum zlý;
v oázu sem pospěš v loubí,
kde se staré kmeny snoubí,
v jejich vonné, stinné hloubi
oddech, mír a láska dlí.
Oáza tu kyne chladná
a v ní vztyčen vzdušný hrad,
léč nehrozí tady žádná,
nepadneš zla do tenat,
v nezdupané trávě svěží
chladné zdroje tady běží,
na nichž plný paprsk leží,
jak by spal tam zlatý had.
V hustém listí oranž zlatý
čtverácky se usmívá,
hnědý fík a kropenatý
banán tam se ukrývá,
perly zrn v svém nitru chová
plodů hojnost granátová,
mezi nimiž věčně nová
svěžest listí prochvívá.
Pestří lítají zde ptáci
větví tmou jak plameny,
ten v jas tryskne, v stín se ztrácí,
hrají v drahé kameny.
Jak na výsměch němé poušti
z hrdla zpěvní perly pouští
v tmavý pohár lesních houští,
kde zní zlaté prameny.
A než naděješ se náhle
v květné stoje souvrati,
políbení na rty sprahlé
jako vír tě uchvátí;
bílá ňadra, plné boky
vhrouží tebe v blaha toky,
plamennými hltáš loky
lásku v šťastné závrati.
RINALD
V tom polibku bych dlíti tak chtěl věčně
a stokrát mřít a žít zas nekonečně.
ARMIDA
Na ňadrech tvých tak nechat svoje skráně
a na nich cítit měkké tvoje dlaně, to štěstí!
OBA
Užijme je svrchovaně!
NYMFY
Kde šeptá rákos tiše
a leknín vůni dýše,
tam klid,
kde skrze močál, sítí
se perla skví a svítí,
tam konejší se ňader vlnobití
a cit.
My lučinou a lesem
se v tanci hravém nesem,
teď hloub,
jak chytit bychom chtěly
od slunce záře skvělý,
jenž padá ve vln palác chmurně ztmělý
ten sloup.
On ale jiskrou v jase
nám stále vyhýbá se
až k dnu,
tam stopíme se za ním
jak hudba větru k skráním
nám nese vůni lesa s usmíváním
v říš snů.
RINALD
Jen níž, jen níž se skloň až k srdci mému
a pověz, jak ti zní as jeho tluk,
zde není rovno ptáku vězněnému,
jejž vábí z lesa druhů zpěvný hluk;
ó, chyť v svou ruku toto plaché ptáče,
než mezi hvězdy tobě uletí,
neb v zlatých kapkách blaženého pláče
je umačkej v svém objetí.
ARMIDA
Hleď, s větví jaké sladké temno skrádá
se v naší škeble prostor mlhavý,
čas blízko je, kdy tichne větrů váda
a lesem bloudí mlžné postavy;
ó, blíž se přitul, v ňadech mojich vlny
stop jak v moře žhoucí svoji skráň,
tam pohár přetéká, jest plný,
tam stud můj skryl se, plachá laň.
OBA
Ó, lásko, lásko, nekonečné moře,
kdo vhrouží se k dnu tvojí propasti?
Kdo stihne jas, jenž z tvojí věčné zoře
se line v proudech k zemské oblasti?
Svět celý třímáš pod růžovou patou,
tvůj otrok v prachu červ i v nebi bůh,
buď velebena, číší vrchovatou,
kde vzbouzíš věčný žití ruch!
VÍLY
Přes pláň i horu
letíme za vámi,
neznáme vzdoru;
jasem i mlhami
do vaší změti,
křídlaté děti,
šíp letí!
Prchejte dále,
však my vás chytneme,
k vysoké skále
za vámi vlítneme
divokým chvatem,
kde kapraď blátem
plá zlatem.
My známe skrýše,
hustý kde voní mech,
kde zvoní tiše
kapek spád v kamenech,
tam zpěv náš ptáka,
v noc když se smráká
vás vláká.
ARMIDA
Hleď, slunce již se chýlí v svojí dráze,
žár poledne jsme přestáli zde blaze,
čas nejvyšší jít v palác ke stolu.
RINALD
Vždy za tebou a vždy jen pospolu!
SBOR
Zde v růží plných stohu,
kde štěstí ze svých rohů
vám sype rozkoš v klín,
zde žijte život bohů,
jejž nezkalí ni stín!
2. výstup
ISMEN
Na prahu děsných pouští,
kde Samum mraky spouští,
by zhltil zemi v tmách,
já prutu svého kynem
jsem sklenul v loubí stinném
a stromů korunách
si pěkný, vzdušný hrad;
v něm jako ptáčník sedím,
v dál hledím
a ptáčky lákám do tenat.
Již pár jich mám v své kleci,
ó, jsou to statní reci,
šli hledat druha sem:
tu Dudo šedobradý
pad´ v léčku moji zrady,
i Gernand s Tankredem;
ty hostí vzdušný hrad,
kde jako ptáčník sedím,
v dál hledím
a ptáčky lákám do tenat:
pojď, pojď,
strach shoď,
mám vzdušnou loď,
čeká tě choť,
ó, pojď!
O druhém jeden neví
a všichni soptí hněvy
a zde se honí kol,
pryč nemohu, je svírá
můj čár, a Rinald zmírá,
jej tráví lásky bol;
vzplá v noci světlem hrad,
v němž jako ptáčník sedím,
v dál hledím
a ptáčky lákám do tenat.
Tvář svou jsem v starce vrásky
si skryl, však hodů lásky
se dočkám tady přec;
až Rinalda zde zmořím,
pak ruky vzmachem zbořím
tu kouzelnou svou klec;
Armidu, již mám rád,
pak strhnu v náruč svoji,
pak spojí
nás štěstí lásky do tenat:
pojď, pojď,
stud shoď,
mám vzdušnou loď,
čeká tě choť,
ó, pojď!
3. výstup
ISMEN
Dost, Armido, již nebezpečné hry,
je třeba slyšet povinnosti hlas,
teď přemýšlej, jak zničit Rinalda,
neb nejvyšší již k tomu čas!
ARMIDA
Já nerozumím nijak řeči tvojí,
co o hře pravíš, já zde nehrám přec!
ISMEN
Což nechápeš snad těžký úkol svůj?
ARMIDA
Ó, chápu dobře, to buď přesvědčen,
však nehrám nijak, nebo láska má
je hluboká a silná jako smrt,
má láska k Rinaldovi - rozumíš?
ISMEN
Smrt vzejde tobě, zaslepená, z ní.
Já tedy, blázen, svoje umění
vám propůjčil, by vskutu doopravdy
vám ku lásky hrám skytlo útulek?
Či šílíš snad jak v domě otce svého,
za neznámým se ženeš dobrodruhem,
jenž oklame tě a pak opustí!
Ó, pamatuj na otce svého osud
a věř, Armido, miluji tě posud!
ARMIDA
Já s určitostí však ti opakuji,
že Rinalda jen chovám v srdci svém,
on peruť lásky dal mi, po níž pluji,
tou nesena, pod sebou nezřím zem,
tys hnusný mi - on lepý bohatýr,
v něm síla s něhou, něžnost v něm i žár,
na jeho srdci věčný dýchá mír.
ISMEN
Na jeho srdci stihne tebe zmar!
ARMIDA
Však neupustím, věř mi, od lásky své!
ISMEN
V ráz ztroskotám já liché štěstí tvé
tím prutem, jehož mocí vykouzlil
jsem palác ten i nádherný zde sad,
zas ztroskotám a zhroutím všecko v pád,
nuž naposledy vzdej se mojí moci,
a nebo vzdej se záhubě a noci!
ARMIDA
Ty klameš se, když svými kouzly pyšný
chceš sypati mi písek do očí,
znám podlý chtíč tvůj hltavý a hříšný,
jenž po nejčistším drze útočí,
zpět ode mne, ty bídný pekla plaze,
své duše jedem ty se zalkni sám,
ať více v své tě neuvidím dráze,
neb zahyneš, to slavně přísahám!
Já rovněž moc znám tajuplných kouzel,
já též se vyznám v díle Hekaty,
a byť bys jim se tisíckráte vzpouzel,
mou rukou zhyneš, plaze proklatý,
bys věděl vposled, jakém žil jsi bludu,
na srdci Rinalda dnes spáti budu!
ISMEN
Ó, kletá, jejž jsi dala výhost studu!
4. výstup
RINALD
Pojď, večer již se smráká,
vše barvy tlumí v šer
a měsíc v tanec láká
na nebi zástup sfér.
Již měkké lože čeká
a tmavých ze zahrad,
kde fontán s šumem stéká
po mramoru, vlá chlad.
Ó, pojď již, v lásky báje
nám kyne luny srp,
jsou sladké její taje,
je s úsměvem jen strp!
ARMIDA
Máš pravdu, čas ten letí,
kdo zdrží jeho chvat,
jen jednou ve objetí
lze cele milovat!
Ach, kdo ví, co pak čeká
až vzbudíme se zas,
je život bouřná řeka,
jež trhá každou hráz
i růži panských sadů
i prostý vínek chrp,
a proto v lásky vládu
skloň šíji svou a trp!
ISMEN
Já ohřál sobě zmiji
na ňadrech, procitla,
teď krví mou se spíjí
a v tělo zachytla
se ostrým zubem, lítá,
a ňadra moje rve,
že bolest hrudí zmítá,
že pláču do krve.
Však zvednu na ni hněvně
msty jedovatý srp
a chřtán jí smáčknu pevně
a v smích řeknu trp!
RINALD a ARMIDA
Pojď, večer již se smráká,
vše barvy tlumí v šer
a měsíc v tanec láká
na nebi zástup sfér.
Již měkké lože čeká
a tmavých ze zahrad,
kde fontán s šumem stéká
po mramoru, vlá chlad.
Ó, pojď již, v lásky báje
nám kyne luny srp,
jsou sladké její taje,
je s úsměvem jen strp!
ISMEN
Má pomsta na vás čeká,
svůj zbořím vzdušný hrad,
ba zřím, jak proudem stéká
krev tvoje v tento sad.
Ó, jděte v lásky báje,
já zvedám pomsty srp,
mou kletbu, kouzel taje,
když lásku nechceš, trp!
RINALD
Pojď Armido, však dobrý starče ty,
za pohostinství přijmi dík,
až dobudeme v slávě Damašek,
chci královsky se tobě odměnit
za službu, již jsi prokázal nám rád,
nám propůjčiv svůj k pohostinství hrad.
ISMEN
Čas nastal, bych tě z bludu vyvedl,
jdi odtud chlapče, Armida je má!
RINALD
Zda mračno tobě padlo na rozum,
ty, vetchý kmet - ó, netrop žerty jen!
ISMEN
Jsem Ismen, vladař celé Sýrie
a Armida je moje nevěsta
a chotí tvojí nikdy nebude;
hleď, Ismen, já jsem mocný čaroděj,
mně stačí máchnout prutem tímto v noc
a rozpadne se tento vzdušný hrad
a v sutinách vás oba pochová!
ARMIDA
Ne rychle tak, já máchnu rukou též
a v staré kráse zas povstane,
moc proti moci tady stojíme,
ty ustup v noc, která jest domov tvůj;
mám dokázati tobě svoji moc?
RINALD
Kdes, Armido, mne jímá strach,
ó bdiž se mnou v těchto tmách!
ARMIDA
Ty, plaze, zpět se navrať v prach
a neburcuj nás v lásky hrách!
ISMEN
Jsem zkrušen - ale na mžik jen,
však počkejte až vzplane den!
ARMIDA
Pojď, miláčku, věř v moji moc,
pojď, blažená nám kyne noc!
5. výstup
ISMEN
Však jděte, jděte v náruč zmaru, tmám,
já pomstím se, to peklu přísahám!
SIRÉNY (za scénou)
Poutníku, jenž pouště prachem
potácíš se žízní mdlý,
pohleď, kterak zhoubným nachem
z dálky hrozí Samum zlý;
v oázu sem pospěš v loubí,
kde se staré kmeny snoubí,
v jejich vonné, stinné hloubi
oddech, mír a láska dlí.
ISMEN
Ten zpěv? Ó, jistě lemem pouště kdosi
se blíží sem a snad již o vstup prosí;
ó, kdyby peklo seslalo v tu noc
sem někoho z svých sluhů na pomoc.
Však rytíře dva vidím bludnou nohou
se potácet sem - ti mi nepomohou.
Však možná přece za Rinaldem spějí,
v ráz budu opět kmetem v obličeji,
plán zraje v mysli - dobrá, uhlídáme,
zda staré kouzlo ještě v moci máme!
6. výstup
UBALD
Zde samé kouzlo, samý čar,
kam pohlédneš, tam číhá zmar.
SVEN
Zde jakýs kmet dlí, blíže hleď,
snad vlídnou nám dá odpověď.
UBALD
Hoj, starče, čí je tento hrad,
kdo pánem v něm, bych zvěděl rád.
ISMEN
Armida, velká kouzelnice,
jej pro Rinalda vystavěla.
UBALD
To stačí, vědět nechcem více.
SVEN
Ach, ovšem, to nám stačí zcela,
jsme u cíle, teď mysl smělá
nám pomůže a lásky cit
jej z vazby hříchu vyprostit.
ISMEN
Ó, drazí páni, mýlíte se,
neznáte jistě Armidu,
vy zkameníte dříve v děse
a vrátíte se bez klidu,
sta potvor tam vám v cestu vstoupí,
tam promění se v zmoky sloupy,
neb ďáblů, běsů celý shon
práh střeží, kde s ní dřímá on.
Teď jistě na lože s ní stoupá
a v moři blaha skráň svou koupá,
ó, zpátky obraťte své kroky,
neb hrnete se v zhoubu svou,
ó, zpátky, nežli v pekel zmoky
vstoupíte nohou váhavou!
UBALD
Nám štítem bude Kristův kříž,
ó, Svene, bratře, pospěš již!
ISMEN
Vy přece vstoupiti tam chcete,
nuž starce radu vyslechněte!
Ten palác byl kdys statkem mým
od otců vzácným dědictvím,
než Armida mě za vše služby
bezcitně odsud vyhnala,
že Kristu vzdal jsem svoje tužby.
Div nezšílel jsem bezmála,
však v srdci zrál mi pevný cit,
že blízko musí spása být.
Ten palác velmi dobře znám,
tam v sklepě v hloubi svěřen tmám
dlí velký démantový štít,
jenž Michalu kdys z nebe slít´,
když pekla duchy v propast hnal
a házel v bezdno věčných skal.
Tam duchové ho uložili,
tam leží, v osudné až chvíli
jej čistá ruka zvedne zas
a vrátí jemu třpyt a jas.
Než k Rinaldovi pospíšíte,
vy statní reci dovolíte,
bych k štítu onomu směl vést
vše bludné kroky vašich cest.
Ó, pojďte rychle v záři hvězd
podzemní chodbou, přísahám,
ukáži pravou cestu vám.
UBALD
A jaká toho štítu moc?
SVEN
Jak můž´ nám přijít na pomoc?
ISMEN
On v jasný den promění noc,
v něm síla magnetická dřímá,
že ten, který jej v ruce třímá,
je takou oděn velebou,
každého táhne za sebou;
toť Michaelův zářný štít,
v něm slunce s hvězdami lze zřít;
jím ozbrojeni vejdete
v jich lásky hnízdo prokleté
a jeden do komnaty krok,
bez vlády klesne drak i zmok,
a Rinald nechť se namáhá,
za vámi půjde, kam jen chcete.
S ním naroste vám odvaha,
s ním jemu spása i vám zkvete!
UBALD
Nuž, tedy pro štít a pak s ním
se opásejme vítězstvím.
7. výstup
SIRENY
Tiše, tiše větřík dýše,
sotva čeří proudy vod,
z listů vonných tmavé skrýše
oranže se dívá plod,
růže šeptají si v pýše:
"zde se strojí lásky hod".
NYMFY
Ňadra k ňadrům, k ústům ústa,
líbejte se o závod,
lístků s růží sprcha hustá,
slavíka zpěv, šepty vod
zněte v plese, vám který vzrůstá,
jak se strojí lásky hod!
SMÍŠENÝ SBOR
Hvězdné nekonečné světy,
živočichů všechen rod,
duchů sbor i drobné květy,
všecky jímá lásky svod.
Ňadra k ňadrům, k retům rety,
líbejte se o závod!
8. výstup
UBALD
Jen dále statně vydrž, Svene můj,
ten štít je těžký jako celá hora,
však pravdu o něm hovořil ten kmet.
SVEN
Jde Rinald stále, plaché zraky noří
do jeho zářné zrcadelné plochy
a rdí se studem, pláčem chví se ret.
RINALD
Jsem bezbranný, mně úzkost hrdlo svírá,
kdo sem vás poslal, ó, kterak jsem zrazen,
ó, Armido, kéž propadne se svět!
ARMIDA
To strašlivá je Ismenova pomsta,
však co ten štít, proč do něho se díváš?
Jen odvrať zrak a nehleď v jeho světlo,
ó, miláčku můj, slyš a vrať se zpět!
UBALD
Já neudržím štít dél, dobrý Svene!
SVEN
Jen chvíli ještě do výše ho vznes!
RINALD
Já musím jít, kam vaše zlost mne žene.
ARMIDA
Mne jímá zoufalost a strach a děs!
UBALD
Ó, děsná tíže, břímě bezejmenné!
SVEN
Jen, bratře, vzhůru, pohleď do nebes!
RINALD
Vše ztraceno, tma nade mnou se klene.
UBALD a SVEN
Je vyhráno; mé srdce jímá ples!
ARMIDA
Slyš, miláčku, v nebe ohvězděné,
jak strpíš to, že úkladem tím kles!
ISMEN
To pomsta moje - podnikej, co chceš,
na srdci jeho spát dnes nebudeš!
ARMIDA
Stůj, Rinalde!
UBALD
V prach padá pekla lež,
pojď, Rinalde, tam Krista nalezneš!
iii. dějství
1. výstup
SIRÉNY (za scénou)
Poutníku, jenž pouště prachem
potácíš se žízní mdlý,
pohleď, kterak zhoubným nachem
z dálky hrozí Samum zlý;
v oázu sem pospěš v loubí,
kde se staré kmeny snoubí,
v jejich vonné, stinné hloubi
oddech, mír a láska dlí.
Oáza tu kyne chladná
a v ní vztyčen vzdušný hrad,
léč nehrozí tady žádná,
nepadneš zla do tenat,
v nezdupané trávě svěží
chladné zdroje tady běží,
na nichž plný paprsk leží,
jak by spal tam zlatý had.
V hustém listí oranž zlatý
čtverácky se usmívá,
hnědý fík a kropenatý
banán tam se ukrývá,
perly zrn v svém nitru chová
plodů hojnost granátová,
mezi nimiž věčně nová
svěžest listí prochvívá.
Pestří lítají zde ptáci
větví tmou jak plameny,
ten v jas tryskne, v stín se ztrácí,
hrají v drahé kameny.
Jak na výsměch němé poušti
z hrdla zpěvní perly pouští
v tmavý pohár lesních houští,
kde zní zlaté prameny.
A než naděješ se náhle
v květné stoje souvrati,
políbení na rty sprahlé
jako vír tě uchvátí;
bílá ňadra, plné boky
vhrouží tebe v blaha toky,
plamennými hltáš loky
lásku v šťastné závrati.
RINALD
V tom polibku bych dlíti tak chtěl věčně
a stokrát mřít a žít zas nekonečně.
ARMIDA
Na ňadrech tvých tak nechat svoje skráně
a na nich cítit měkké tvoje dlaně, to štěstí!
OBA
Užijme je svrchovaně!
NYMFY
Kde šeptá rákos tiše
a leknín vůni dýše,
tam klid,
kde skrze močál, sítí
se perla skví a svítí,
tam konejší se ňader vlnobití
a cit.
My lučinou a lesem
se v tanci hravém nesem,
teď hloub,
jak chytit bychom chtěly
od slunce záře skvělý,
jenž padá ve vln palác chmurně ztmělý
ten sloup.
On ale jiskrou v jase
nám stále vyhýbá se
až k dnu,
tam stopíme se za ním
jak hudba větru k skráním
nám nese vůni lesa s usmíváním
v říš snů.
RINALD
Jen níž, jen níž se skloň až k srdci mému
a pověz, jak ti zní as jeho tluk,
zde není rovno ptáku vězněnému,
jejž vábí z lesa druhů zpěvný hluk;
ó, chyť v svou ruku toto plaché ptáče,
než mezi hvězdy tobě uletí,
neb v zlatých kapkách blaženého pláče
je umačkej v svém objetí.
ARMIDA
Hleď, s větví jaké sladké temno skrádá
se v naší škeble prostor mlhavý,
čas blízko je, kdy tichne větrů váda
a lesem bloudí mlžné postavy;
ó, blíž se přitul, v ňadech mojich vlny
stop jak v moře žhoucí svoji skráň,
tam pohár přetéká, jest plný,
tam stud můj skryl se, plachá laň.
OBA
Ó, lásko, lásko, nekonečné moře,
kdo vhrouží se k dnu tvojí propasti?
Kdo stihne jas, jenž z tvojí věčné zoře
se line v proudech k zemské oblasti?
Svět celý třímáš pod růžovou patou,
tvůj otrok v prachu červ i v nebi bůh,
buď velebena, číší vrchovatou,
kde vzbouzíš věčný žití ruch!
VÍLY
Přes pláň i horu
letíme za vámi,
neznáme vzdoru;
jasem i mlhami
do vaší změti,
křídlaté děti,
šíp letí!
Prchejte dále,
však my vás chytneme,
k vysoké skále
za vámi vlítneme
divokým chvatem,
kde kapraď blátem
plá zlatem.
My známe skrýše,
hustý kde voní mech,
kde zvoní tiše
kapek spád v kamenech,
tam zpěv náš ptáka,
v noc když se smráká
vás vláká.
ARMIDA
Hleď, slunce již se chýlí v svojí dráze,
žár poledne jsme přestáli zde blaze,
čas nejvyšší jít v palác ke stolu.
RINALD
Vždy za tebou a vždy jen pospolu!
SBOR
Zde v růží plných stohu,
kde štěstí ze svých rohů
vám sype rozkoš v klín,
zde žijte život bohů,
jejž nezkalí ni stín!
2. výstup
ISMEN
Na prahu děsných pouští,
kde Samum mraky spouští,
by zhltil zemi v tmách,
já prutu svého kynem
jsem sklenul v loubí stinném
a stromů korunách
si pěkný, vzdušný hrad;
v něm jako ptáčník sedím,
v dál hledím
a ptáčky lákám do tenat.
Již pár jich mám v své kleci,
ó, jsou to statní reci,
šli hledat druha sem:
tu Dudo šedobradý
pad´ v léčku moji zrady,
i Gernand s Tankredem;
ty hostí vzdušný hrad,
kde jako ptáčník sedím,
v dál hledím
a ptáčky lákám do tenat:
pojď, pojď,
strach shoď,
mám vzdušnou loď,
čeká tě choť,
ó, pojď!
O druhém jeden neví
a všichni soptí hněvy
a zde se honí kol,
pryč nemohu, je svírá
můj čár, a Rinald zmírá,
jej tráví lásky bol;
vzplá v noci světlem hrad,
v němž jako ptáčník sedím,
v dál hledím
a ptáčky lákám do tenat.
Tvář svou jsem v starce vrásky
si skryl, však hodů lásky
se dočkám tady přec;
až Rinalda zde zmořím,
pak ruky vzmachem zbořím
tu kouzelnou svou klec;
Armidu, již mám rád,
pak strhnu v náruč svoji,
pak spojí
nás štěstí lásky do tenat:
pojď, pojď,
stud shoď,
mám vzdušnou loď,
čeká tě choť,
ó, pojď!
3. výstup
ISMEN
Dost, Armido, již nebezpečné hry,
je třeba slyšet povinnosti hlas,
teď přemýšlej, jak zničit Rinalda,
neb nejvyšší již k tomu čas!
ARMIDA
Já nerozumím nijak řeči tvojí,
co o hře pravíš, já zde nehrám přec!
ISMEN
Což nechápeš snad těžký úkol svůj?
ARMIDA
Ó, chápu dobře, to buď přesvědčen,
však nehrám nijak, nebo láska má
je hluboká a silná jako smrt,
má láska k Rinaldovi - rozumíš?
ISMEN
Smrt vzejde tobě, zaslepená, z ní.
Já tedy, blázen, svoje umění
vám propůjčil, by vskutu doopravdy
vám ku lásky hrám skytlo útulek?
Či šílíš snad jak v domě otce svého,
za neznámým se ženeš dobrodruhem,
jenž oklame tě a pak opustí!
Ó, pamatuj na otce svého osud
a věř, Armido, miluji tě posud!
ARMIDA
Já s určitostí však ti opakuji,
že Rinalda jen chovám v srdci svém,
on peruť lásky dal mi, po níž pluji,
tou nesena, pod sebou nezřím zem,
tys hnusný mi - on lepý bohatýr,
v něm síla s něhou, něžnost v něm i žár,
na jeho srdci věčný dýchá mír.
ISMEN
Na jeho srdci stihne tebe zmar!
ARMIDA
Však neupustím, věř mi, od lásky své!
ISMEN
V ráz ztroskotám já liché štěstí tvé
tím prutem, jehož mocí vykouzlil
jsem palác ten i nádherný zde sad,
zas ztroskotám a zhroutím všecko v pád,
nuž naposledy vzdej se mojí moci,
a nebo vzdej se záhubě a noci!
ARMIDA
Ty klameš se, když svými kouzly pyšný
chceš sypati mi písek do očí,
znám podlý chtíč tvůj hltavý a hříšný,
jenž po nejčistším drze útočí,
zpět ode mne, ty bídný pekla plaze,
své duše jedem ty se zalkni sám,
ať více v své tě neuvidím dráze,
neb zahyneš, to slavně přísahám!
Já rovněž moc znám tajuplných kouzel,
já též se vyznám v díle Hekaty,
a byť bys jim se tisíckráte vzpouzel,
mou rukou zhyneš, plaze proklatý,
bys věděl vposled, jakém žil jsi bludu,
na srdci Rinalda dnes spáti budu!
ISMEN
Ó, kletá, jejž jsi dala výhost studu!
4. výstup
RINALD
Pojď, večer již se smráká,
vše barvy tlumí v šer
a měsíc v tanec láká
na nebi zástup sfér.
Již měkké lože čeká
a tmavých ze zahrad,
kde fontán s šumem stéká
po mramoru, vlá chlad.
Ó, pojď již, v lásky báje
nám kyne luny srp,
jsou sladké její taje,
je s úsměvem jen strp!
ARMIDA
Máš pravdu, čas ten letí,
kdo zdrží jeho chvat,
jen jednou ve objetí
lze cele milovat!
Ach, kdo ví, co pak čeká
až vzbudíme se zas,
je život bouřná řeka,
jež trhá každou hráz
i růži panských sadů
i prostý vínek chrp,
a proto v lásky vládu
skloň šíji svou a trp!
ISMEN
Já ohřál sobě zmiji
na ňadrech, procitla,
teď krví mou se spíjí
a v tělo zachytla
se ostrým zubem, lítá,
a ňadra moje rve,
že bolest hrudí zmítá,
že pláču do krve.
Však zvednu na ni hněvně
msty jedovatý srp
a chřtán jí smáčknu pevně
a v smích řeknu trp!
RINALD a ARMIDA
Pojď, večer již se smráká,
vše barvy tlumí v šer
a měsíc v tanec láká
na nebi zástup sfér.
Již měkké lože čeká
a tmavých ze zahrad,
kde fontán s šumem stéká
po mramoru, vlá chlad.
Ó, pojď již, v lásky báje
nám kyne luny srp,
jsou sladké její taje,
je s úsměvem jen strp!
ISMEN
Má pomsta na vás čeká,
svůj zbořím vzdušný hrad,
ba zřím, jak proudem stéká
krev tvoje v tento sad.
Ó, jděte v lásky báje,
já zvedám pomsty srp,
mou kletbu, kouzel taje,
když lásku nechceš, trp!
RINALD
Pojď Armido, však dobrý starče ty,
za pohostinství přijmi dík,
až dobudeme v slávě Damašek,
chci královsky se tobě odměnit
za službu, již jsi prokázal nám rád,
nám propůjčiv svůj k pohostinství hrad.
ISMEN
Čas nastal, bych tě z bludu vyvedl,
jdi odtud chlapče, Armida je má!
RINALD
Zda mračno tobě padlo na rozum,
ty, vetchý kmet - ó, netrop žerty jen!
ISMEN
Jsem Ismen, vladař celé Sýrie
a Armida je moje nevěsta
a chotí tvojí nikdy nebude;
hleď, Ismen, já jsem mocný čaroděj,
mně stačí máchnout prutem tímto v noc
a rozpadne se tento vzdušný hrad
a v sutinách vás oba pochová!
ARMIDA
Ne rychle tak, já máchnu rukou též
a v staré kráse zas povstane,
moc proti moci tady stojíme,
ty ustup v noc, která jest domov tvůj;
mám dokázati tobě svoji moc?
RINALD
Kdes, Armido, mne jímá strach,
ó bdiž se mnou v těchto tmách!
ARMIDA
Ty, plaze, zpět se navrať v prach
a neburcuj nás v lásky hrách!
ISMEN
Jsem zkrušen - ale na mžik jen,
však počkejte až vzplane den!
ARMIDA
Pojď, miláčku, věř v moji moc,
pojď, blažená nám kyne noc!
5. výstup
ISMEN
Však jděte, jděte v náruč zmaru, tmám,
já pomstím se, to peklu přísahám!
SIRÉNY (za scénou)
Poutníku, jenž pouště prachem
potácíš se žízní mdlý,
pohleď, kterak zhoubným nachem
z dálky hrozí Samum zlý;
v oázu sem pospěš v loubí,
kde se staré kmeny snoubí,
v jejich vonné, stinné hloubi
oddech, mír a láska dlí.
ISMEN
Ten zpěv? Ó, jistě lemem pouště kdosi
se blíží sem a snad již o vstup prosí;
ó, kdyby peklo seslalo v tu noc
sem někoho z svých sluhů na pomoc.
Však rytíře dva vidím bludnou nohou
se potácet sem - ti mi nepomohou.
Však možná přece za Rinaldem spějí,
v ráz budu opět kmetem v obličeji,
plán zraje v mysli - dobrá, uhlídáme,
zda staré kouzlo ještě v moci máme!
6. výstup
UBALD
Zde samé kouzlo, samý čar,
kam pohlédneš, tam číhá zmar.
SVEN
Zde jakýs kmet dlí, blíže hleď,
snad vlídnou nám dá odpověď.
UBALD
Hoj, starče, čí je tento hrad,
kdo pánem v něm, bych zvěděl rád.
ISMEN
Armida, velká kouzelnice,
jej pro Rinalda vystavěla.
UBALD
To stačí, vědět nechcem více.
SVEN
Ach, ovšem, to nám stačí zcela,
jsme u cíle, teď mysl smělá
nám pomůže a lásky cit
jej z vazby hříchu vyprostit.
ISMEN
Ó, drazí páni, mýlíte se,
neznáte jistě Armidu,
vy zkameníte dříve v děse
a vrátíte se bez klidu,
sta potvor tam vám v cestu vstoupí,
tam promění se v zmoky sloupy,
neb ďáblů, běsů celý shon
práh střeží, kde s ní dřímá on.
Teď jistě na lože s ní stoupá
a v moři blaha skráň svou koupá,
ó, zpátky obraťte své kroky,
neb hrnete se v zhoubu svou,
ó, zpátky, nežli v pekel zmoky
vstoupíte nohou váhavou!
UBALD
Nám štítem bude Kristův kříž,
ó, Svene, bratře, pospěš již!
ISMEN
Vy přece vstoupiti tam chcete,
nuž starce radu vyslechněte!
Ten palác byl kdys statkem mým
od otců vzácným dědictvím,
než Armida mě za vše služby
bezcitně odsud vyhnala,
že Kristu vzdal jsem svoje tužby.
Div nezšílel jsem bezmála,
však v srdci zrál mi pevný cit,
že blízko musí spása být.
Ten palác velmi dobře znám,
tam v sklepě v hloubi svěřen tmám
dlí velký démantový štít,
jenž Michalu kdys z nebe slít´,
když pekla duchy v propast hnal
a házel v bezdno věčných skal.
Tam duchové ho uložili,
tam leží, v osudné až chvíli
jej čistá ruka zvedne zas
a vrátí jemu třpyt a jas.
Než k Rinaldovi pospíšíte,
vy statní reci dovolíte,
bych k štítu onomu směl vést
vše bludné kroky vašich cest.
Ó, pojďte rychle v záři hvězd
podzemní chodbou, přísahám,
ukáži pravou cestu vám.
UBALD
A jaká toho štítu moc?
SVEN
Jak můž´ nám přijít na pomoc?
ISMEN
On v jasný den promění noc,
v něm síla magnetická dřímá,
že ten, který jej v ruce třímá,
je takou oděn velebou,
každého táhne za sebou;
toť Michaelův zářný štít,
v něm slunce s hvězdami lze zřít;
jím ozbrojeni vejdete
v jich lásky hnízdo prokleté
a jeden do komnaty krok,
bez vlády klesne drak i zmok,
a Rinald nechť se namáhá,
za vámi půjde, kam jen chcete.
S ním naroste vám odvaha,
s ním jemu spása i vám zkvete!
UBALD
Nuž, tedy pro štít a pak s ním
se opásejme vítězstvím.
7. výstup
SIRENY
Tiše, tiše větřík dýše,
sotva čeří proudy vod,
z listů vonných tmavé skrýše
oranže se dívá plod,
růže šeptají si v pýše:
"zde se strojí lásky hod".
NYMFY
Ňadra k ňadrům, k ústům ústa,
líbejte se o závod,
lístků s růží sprcha hustá,
slavíka zpěv, šepty vod
zněte v plese, vám který vzrůstá,
jak se strojí lásky hod!
SMÍŠENÝ SBOR
Hvězdné nekonečné světy,
živočichů všechen rod,
duchů sbor i drobné květy,
všecky jímá lásky svod.
Ňadra k ňadrům, k retům rety,
líbejte se o závod!
8. výstup
UBALD
Jen dále statně vydrž, Svene můj,
ten štít je těžký jako celá hora,
však pravdu o něm hovořil ten kmet.
SVEN
Jde Rinald stále, plaché zraky noří
do jeho zářné zrcadelné plochy
a rdí se studem, pláčem chví se ret.
RINALD
Jsem bezbranný, mně úzkost hrdlo svírá,
kdo sem vás poslal, ó, kterak jsem zrazen,
ó, Armido, kéž propadne se svět!
ARMIDA
To strašlivá je Ismenova pomsta,
však co ten štít, proč do něho se díváš?
Jen odvrať zrak a nehleď v jeho světlo,
ó, miláčku můj, slyš a vrať se zpět!
UBALD
Já neudržím štít dél, dobrý Svene!
SVEN
Jen chvíli ještě do výše ho vznes!
RINALD
Já musím jít, kam vaše zlost mne žene.
ARMIDA
Mne jímá zoufalost a strach a děs!
UBALD
Ó, děsná tíže, břímě bezejmenné!
SVEN
Jen, bratře, vzhůru, pohleď do nebes!
RINALD
Vše ztraceno, tma nade mnou se klene.
UBALD a SVEN
Je vyhráno; mé srdce jímá ples!
ARMIDA
Slyš, miláčku, v nebe ohvězděné,
jak strpíš to, že úkladem tím kles!
ISMEN
To pomsta moje - podnikej, co chceš,
na srdci jeho spát dnes nebudeš!
ARMIDA
Stůj, Rinalde!
UBALD
V prach padá pekla lež,
pojď, Rinalde, tam Krista nalezneš!
最終更新：2014年05月14日 12:06
