iv. dějství

1. výstup

RINALD
Sám, v poušti sám, ó hrůzo, byl to sen,
ten divný cval, já věčně na vahách,
dál pouští, nocí, dál, až vzplanul den,
mne divnou silou divný ten štít táh´
a z něho také lilo blesků moře
a padalo v mou duši ubohou,
že zajásal jsem, sotva jitra zoře
se mračnou roztáhnula oblohou.
Ba, z něho zely Erynií tváře,
mne šlehajíce metlami svých kštic
do ňader, boků, v oči prala záře,
že nemoh jsem o krok jíti víc,
až vysílen jsem na poušte kles lemu,
tam pramen zvoní - nemohu však k němu.
Na tváři své polibky její cítím,
na pažích jejích paží oblý tvar,
jak z vlny na vlnu se ňader řítím,
z úst piju nektar, saji sladký zmar.
Blíž k sobě tisknu prahnoucí ta ústa,
kde ohnivá se růže rozvila,
a její lože nade mnou v tom vzrůstá,
já ohlédnu se, a je - mohyla!
Na dvéře těžké dopadají rány:
Slyš, Rinalde, vstaň, již se blíží soud!
Ó, neslyš, lkají rty jí zulíbány,
ó, neslyš, volá, slzí horký proud,
pode sekerami povolily dvéře
a Sveno s Ubaldem se ke mně béře.
Ó, strašná chvíle, kráčejí blíž k loži,
kde s Armidou jsem v něze lásky bděl,
krok jejich duní temně, zrak jich boží
je trestající pomsty archanděl.
Již výše vznesli ten štít démantový,
mé strašné viny děsné zrcadlo,
zkad, nemusili ani plýtvat slovy,
sta blesků v moje srdce upadlo;
já v hříchu svém stál nahý před tím štítem,
jenž háral v mojí duši žhavým třpytem.
A divou silou, magnetickou mocí
ten štít mě táhl stále dál a dál,
ven z lože, z jizby, sadem, vlhkou nocí,
jak struna napjat chvěl se každý sval,
ti strašní dva jej stále zvedajíce
mne bez milosti táhli za sebou,
já v štítu viděl Medusiny líce
se mračit s trestající velebou,
já neslyšel jsem nářky Armidiny,
pláč, kletby, jek, Ismena děsný smích,
stín zatracený šel jsem mezi stíny,
tvář v slzách, čelo v potu krůpějích,
až vysílený zle pod štítu vlivem
jsem padl zde ve sváru citů divém.
Svou hanbu vidím patrně a jasně,
ó, věčný Bože, zadrž přísný soud,
shoď na mne blesk svůj s mraku temné třásně,
slyš úpění mé, viz mých slzí proud!
Ó, lítosti mé pramen rose v moře,
ó, Bože, otče, králi, slyš mne, slyš,
v noc hanby moji očisty vziť zoře
a odpusť vině mojí pro svůj kříž,
pro hřeby tvé, pro trny svatých skrání,
ó, králi, Bože, otče, slitování!

2. výstup

UBALD
Zde přepadeni Maurů zálohou
jsme nechali ho; tuším, raněn kles´.

SVEN
Spíš vyslílen tou divou noční honbou,
když přišli Mauři sem, již ležel tady,
za mrtvého jej měli.

PETR
Tady jest.
Ó, zvedni hlavu, drahý synu,
a dýchej jas a denní mír,
svou duši vybav z pekel stínů,
zkoj v bludném srdci bouře vír!

UBALD
Ó, vzbuď se k žití na mém klínu
ten, v srdci jenž ti hlodá, štír,
jak povzneseš skráň k Hospodinu,
se uspí brzy v stálý mír!

SVEN
Bůh vinníkovu nechce vinu,
kde andělských zní tóny lyr;
ve palem rajských věčném stínu
za odpuštěním kráčí mír.

VŠICHNI
Ó, zvedni hlavu, drahý synu,
Bůh láska je a věčný mír,
blah, v jeho kdo zde kráčí stínu,
ten neví, co je vášní vír!

UBALD
Otevírá oči...

SVEN
Vzdychnul zhluboka.

PETR
Já nakapu mu balzám hojivý
na sprahlé rty...

UBALD
Hle, ruku pozvedá.

SVEN
Slyš, Rinalde!

PETR
Slyš, drahý synu můj!

RINALD
Kde jsem?

UBALD
Jsi u svých.

SVEN
Mezi soudruhy!

PETR
Což neznáš nás, ó, zapuď z čela stín,
jeť láskou, odpuštěním Hospodin.

RINALD
Ach, je-li možné odpuštění,
kde k nebi sahal velký hřích,
viz, otče, slza má se pění,
v svých oklamán jsem nadějích.
Já zradil svatý prapor Krista
za mrzké vášně krátký pal;
je služkou hříchu duše čistá;
já svatý prapor zaprodal;
zda mohou slzy smýti vinu,
jež, otče, na tvé nohy řinu?

PETR
Jak pravil jsem ti, v sadě božím
vyrůstá odpuštění květ,
a do tvé duše mezi hložím
je v kyprou půdu rovněž vset,
ó, zlívej ho tokem slzí
a zkvete na strom bájný brzy
ten odpuštění vzácný květ!

RINALD
Ó, kéž bych měl zas starou sílu
a zdraví v údech, v oku jas,
k svatému bych se vrátil dílu,
zkad odloudil mne pekel ďas;
ó, dejte meč mi, dejte kopí
a oře sem, dlaň uzdu chopí
a již se řítím ve zápas.
Jsem hotov, otče, krví smýti
tu vinu, jíž jsem zradil kříž,
chci jako lev se v boji bíti
a vznášet svatý prapor výš!
Již z duše býlí mrzké trhám,
za Krista do boje se vrhám;
již, bratři, jdu; však co to? Slyš!

3. výstup

SBOR KŘIŽÁKŮ
Zas vlaje Kristův prapor svatý
v boj bojovníkům, za ním dál,
kde východ hoří, zoří vzňatý.
Kde Jerusalem vznáší val,
dál, za ním dál;
zas vlaje Kristův prapor svatý,
jímž arcivraha Michal sklál,
dál, za ním dál!
Bůh s námi jest, bůh s námi jest,
dál za ním, dál!

RINALD
Jak balzám padá této písně zvuk
ve strašné rány mojich muk.
Kam táhnou, otče, tyto svaté sbory?

PETR
Jdou na Damašek!

RINALD
Musím jíti s nimi!

UBALD
Ty nemůžeš!

SVEN
Vždyť klesneš slabostí!

PETR
On vstane silný boží milostí;
jen podejte sem Michaelův štít,
dřív hrozný, teď mu bude líbezný,
dřív zkrušil ho, teď vznese vítězný;
neb litoval a slzí hořký křest
to smíru, voda vykoupení jest!

RINALD
Zas cítím v ňadrech sílu pláti,
zas v srdci, v tepnách buší krev,
v boj vesel chci se zase hnáti
a bíti se jak lítý lev!
Sem prapor Kristův, vzhůru, bratři,
Bůh na nás s výše hvězdné patří.
Nuž za mnou, kde vlá korouhev!

PETR
Ó, bezdná studno slitování,
zkad k hříšníku se milost sklání,
jak tebe pojmout slovem smrtelným?

UBALD
Ó, dive, zázraku, on vstává
a jako druhdy mečem mává,
zda možno zrakům uvěřiti svým?

SVEN
Zrak jemu jako slunce plane,
dech boží mu kol hlavy vane,
ó, bezpečně my zvítězíme s ním!

SBOR KŘIŽÁKŮ
Zas vlaje Kristův prapor svatý,
dál za ním, dál!
Boj hřímá, Jerusalem zlatý
nám v hvězdách kyne již,
ó, vzneste prapor výš
a za ním dál!

4. výstup

ISMEN
Hoj, dobře já tě znám!

RINALD
Však se ti nepoddám!

ISMEN
Byť jsi byl ďábel sám.

RINALD
Vždy odvetu ti dám.

ISMEN
Zde moje rána!

RINALD
A zde má!

ISMEN
Tak mečem vlást jen Rinald zdá,
však v této má jest odměna!

RINALD
Ba, v té poznávám Ismena!

ISMEN
Tu máš!

RINALD
V bok, v paž!

ISMEN
Ta platila tvé přilbě zas!

RINALD
Krunýři tvému tento ráz!

ISMEN
Tu máš!

RINALD
Zle hráš!
Však s žitím svým se neshledáš!

ISMEN
Ten úskok nebyl hoden rytíře!

RINALD
Máš v dlani trosky končíře,
teď klekni v prach a pros!

ISMEN
Tě pojal blud!

RINALD
Jen odlož stud
a vyznej, že jsi přemožen.

ISMEN
Mne nepřemůže ledakdos.

RINALD
Nuž, tedy zhyň!

ISMEN
Ó, zadrž jen
a nade mnou se slituj v hrozné bídě,
chci sdělit s tebou něco o Armidě.

RINALD
Té neznám víc! Tu bídnou proklínám
tak strašlivě, jak pekelný tvůj mam!

5. výstup

RYTÍŘ (ARMIDA)
Zpět ustoupiž, já vzývám tebe v boj!

RINALD
Já ustoupím, však přes tvou mrtvolu.

RYTÍŘ (ARMIDA)
Zda víš, že Armida je mrtva již?

RINALD
To nejlepší los, jenž ji potkat moh´.

RYTÍŘ (ARMIDA)
Na slova tato nemám odpověď
a pravdu děls - to los je nejlepší.

RINALD
Ó, nebesa, ten hlas, ten vzrůst - ó, Bože...
Armido má!

ARMIDA
Miláčku, Rinalde!
Jsem na smrt raněna, dík rukou tvou,
smrt zhojí to, však tvrdá slova tvoje,
ta na věky mne budou v duši žhnout!
Že musela jsem slyšet je z tvých úst!

RINALD
Ó, vládce nebes, teprv nyní
tvůj spravedlivý cítím soud,
smrt byla by mi dobrodiní,
s ní kdybych směl jen zahynout!
Zas pálí v srdci stará rána,
sup vášně zas mi klove hruď,
ó, Armido, buď požehnána,
však ruko má, ty kleta buď!

ARMIDA
Umírám, drahý, láskou vroucí
já tobě byla snoubena,
ach, rajsky sladkou, peklem žhoucí;
já zříkala se Ismena,
já otce v bídě zanechala,
já ozbrojila záštím hruď,
ó, lásko, jež´s mne oklamala,
ne Rinald můj, ty kleta buď!

RINALD
Ó, neklň lásce, vždy jest světlem,
kde lidský krok se ztrácí v šer,
ji dýcháš v sadě májem zkvětlém,
jí slavíš žití svatvečer.
Má teď je sladce zkolébána,
jen o tebe žal rve mi hruď,
ó, Armido, buď požehnána,
ó, Armido má, s bohem buď!

OBA
V sklon teskné dráhy jsme přec svoji,
v krev tvoje (moje) slunce zapadá,
milenko (miláčku) po zemském ti (mně) boji,
teď rajská kyne zahrada!
Však bychom věčně spolu byli,
ó, sáhni (já sáhnu) v zdroje chladný proud,
a láskou dojem přece k cíli,
jeť milostivý boží soud!

RINALD
Ó, padejte již z nehodné mé ruky
vy svaté kapky na skráň jí i hruď,
mně vraťte mír a jí utište muky!

ARMIDA
Hle, bílý zjev mi kyne - s bohem buď!

SBOR KŘIŽÁKŮ
Zas vlaje Kristův prapor svatý,
dál za ním, dál!
Vše obětujem, Kristův svatý
jen prapor vlát když bude dál!
iv. dějství

1. výstup

RINALD
Sám, v poušti sám, ó hrůzo, byl to sen,
ten divný cval, já věčně na vahách,
dál pouští, nocí, dál, až vzplanul den,
mne divnou silou divný ten štít táh´
a z něho také lilo blesků moře
a padalo v mou duši ubohou,
že zajásal jsem, sotva jitra zoře
se mračnou roztáhnula oblohou.
Ba, z něho zely Erynií tváře,
mne šlehajíce metlami svých kštic
do ňader, boků, v oči prala záře,
že nemoh jsem o krok jíti víc,
až vysílen jsem na poušte kles lemu,
tam pramen zvoní - nemohu však k němu.
Na tváři své polibky její cítím,
na pažích jejích paží oblý tvar,
jak z vlny na vlnu se ňader řítím,
z úst piju nektar, saji sladký zmar.
Blíž k sobě tisknu prahnoucí ta ústa,
kde ohnivá se růže rozvila,
a její lože nade mnou v tom vzrůstá,
já ohlédnu se, a je - mohyla!
Na dvéře těžké dopadají rány:
Slyš, Rinalde, vstaň, již se blíží soud!
Ó, neslyš, lkají rty jí zulíbány,
ó, neslyš, volá, slzí horký proud,
pode sekerami povolily dvéře
a Sveno s Ubaldem se ke mně béře.
Ó, strašná chvíle, kráčejí blíž k loži,
kde s Armidou jsem v něze lásky bděl,
krok jejich duní temně, zrak jich boží
je trestající pomsty archanděl.
Již výše vznesli ten štít démantový,
mé strašné viny děsné zrcadlo,
zkad, nemusili ani plýtvat slovy,
sta blesků v moje srdce upadlo;
já v hříchu svém stál nahý před tím štítem,
jenž háral v mojí duši žhavým třpytem.
A divou silou, magnetickou mocí
ten štít mě táhl stále dál a dál,
ven z lože, z jizby, sadem, vlhkou nocí,
jak struna napjat chvěl se každý sval,
ti strašní dva jej stále zvedajíce
mne bez milosti táhli za sebou,
já v štítu viděl Medusiny líce
se mračit s trestající velebou,
já neslyšel jsem nářky Armidiny,
pláč, kletby, jek, Ismena děsný smích,
stín zatracený šel jsem mezi stíny,
tvář v slzách, čelo v potu krůpějích,
až vysílený zle pod štítu vlivem
jsem padl zde ve sváru citů divém.
Svou hanbu vidím patrně a jasně,
ó, věčný Bože, zadrž přísný soud,
shoď na mne blesk svůj s mraku temné třásně,
slyš úpění mé, viz mých slzí proud!
Ó, lítosti mé pramen rose v moře,
ó, Bože, otče, králi, slyš mne, slyš,
v noc hanby moji očisty vziť zoře
a odpusť vině mojí pro svůj kříž,
pro hřeby tvé, pro trny svatých skrání,
ó, králi, Bože, otče, slitování!

2. výstup

UBALD
Zde přepadeni Maurů zálohou
jsme nechali ho; tuším, raněn kles´.

SVEN
Spíš vyslílen tou divou noční honbou,
když přišli Mauři sem, již ležel tady,
za mrtvého jej měli.

PETR
Tady jest.
Ó, zvedni hlavu, drahý synu,
a dýchej jas a denní mír,
svou duši vybav z pekel stínů,
zkoj v bludném srdci bouře vír!

UBALD
Ó, vzbuď se k žití na mém klínu
ten, v srdci jenž ti hlodá, štír,
jak povzneseš skráň k Hospodinu,
se uspí brzy v stálý mír!

SVEN
Bůh vinníkovu nechce vinu,
kde andělských zní tóny lyr;
ve palem rajských věčném stínu
za odpuštěním kráčí mír.

VŠICHNI
Ó, zvedni hlavu, drahý synu,
Bůh láska je a věčný mír,
blah, v jeho kdo zde kráčí stínu,
ten neví, co je vášní vír!

UBALD
Otevírá oči...

SVEN
Vzdychnul zhluboka.

PETR
Já nakapu mu balzám hojivý
na sprahlé rty...

UBALD
Hle, ruku pozvedá.

SVEN
Slyš, Rinalde!

PETR
Slyš, drahý synu můj!

RINALD
Kde jsem?

UBALD
Jsi u svých.

SVEN
Mezi soudruhy!

PETR
Což neznáš nás, ó, zapuď z čela stín,
jeť láskou, odpuštěním Hospodin.

RINALD
Ach, je-li možné odpuštění,
kde k nebi sahal velký hřích,
viz, otče, slza má se pění,
v svých oklamán jsem nadějích.
Já zradil svatý prapor Krista
za mrzké vášně krátký pal;
je služkou hříchu duše čistá;
já svatý prapor zaprodal;
zda mohou slzy smýti vinu,
jež, otče, na tvé nohy řinu?

PETR
Jak pravil jsem ti, v sadě božím
vyrůstá odpuštění květ,
a do tvé duše mezi hložím
je v kyprou půdu rovněž vset,
ó, zlívej ho tokem slzí
a zkvete na strom bájný brzy
ten odpuštění vzácný květ!

RINALD
Ó, kéž bych měl zas starou sílu
a zdraví v údech, v oku jas,
k svatému bych se vrátil dílu,
zkad odloudil mne pekel ďas;
ó, dejte meč mi, dejte kopí
a oře sem, dlaň uzdu chopí
a již se řítím ve zápas.
Jsem hotov, otče, krví smýti
tu vinu, jíž jsem zradil kříž,
chci jako lev se v boji bíti
a vznášet svatý prapor výš!
Již z duše býlí mrzké trhám,
za Krista do boje se vrhám;
již, bratři, jdu; však co to? Slyš!

3. výstup

SBOR KŘIŽÁKŮ
Zas vlaje Kristův prapor svatý
v boj bojovníkům, za ním dál,
kde východ hoří, zoří vzňatý.
Kde Jerusalem vznáší val,
dál, za ním dál;
zas vlaje Kristův prapor svatý,
jímž arcivraha Michal sklál,
dál, za ním dál!
Bůh s námi jest, bůh s námi jest,
dál za ním, dál!

RINALD
Jak balzám padá této písně zvuk
ve strašné rány mojich muk.
Kam táhnou, otče, tyto svaté sbory?

PETR
Jdou na Damašek!

RINALD
Musím jíti s nimi!

UBALD
Ty nemůžeš!

SVEN
Vždyť klesneš slabostí!

PETR
On vstane silný boží milostí;
jen podejte sem Michaelův štít,
dřív hrozný, teď mu bude líbezný,
dřív zkrušil ho, teď vznese vítězný;
neb litoval a slzí hořký křest
to smíru, voda vykoupení jest!

RINALD
Zas cítím v ňadrech sílu pláti,
zas v srdci, v tepnách buší krev,
v boj vesel chci se zase hnáti
a bíti se jak lítý lev!
Sem prapor Kristův, vzhůru, bratři,
Bůh na nás s výše hvězdné patří.
Nuž za mnou, kde vlá korouhev!

PETR
Ó, bezdná studno slitování,
zkad k hříšníku se milost sklání,
jak tebe pojmout slovem smrtelným?

UBALD
Ó, dive, zázraku, on vstává
a jako druhdy mečem mává,
zda možno zrakům uvěřiti svým?

SVEN
Zrak jemu jako slunce plane,
dech boží mu kol hlavy vane,
ó, bezpečně my zvítězíme s ním!

SBOR KŘIŽÁKŮ
Zas vlaje Kristův prapor svatý,
dál za ním, dál!
Boj hřímá, Jerusalem zlatý
nám v hvězdách kyne již,
ó, vzneste prapor výš
a za ním dál!

4. výstup

ISMEN
Hoj, dobře já tě znám!

RINALD
Však se ti nepoddám!

ISMEN
Byť jsi byl ďábel sám.

RINALD
Vždy odvetu ti dám.

ISMEN
Zde moje rána!

RINALD
A zde má!

ISMEN
Tak mečem vlást jen Rinald zdá,
však v této má jest odměna!

RINALD
Ba, v té poznávám Ismena!

ISMEN
Tu máš!

RINALD
V bok, v paž!

ISMEN
Ta platila tvé přilbě zas!

RINALD
Krunýři tvému tento ráz!

ISMEN
Tu máš!

RINALD
Zle hráš!
Však s žitím svým se neshledáš!

ISMEN
Ten úskok nebyl hoden rytíře!

RINALD
Máš v dlani trosky končíře,
teď klekni v prach a pros!

ISMEN
Tě pojal blud!

RINALD
Jen odlož stud
a vyznej, že jsi přemožen.

ISMEN
Mne nepřemůže ledakdos.

RINALD
Nuž, tedy zhyň!

ISMEN
Ó, zadrž jen
a nade mnou se slituj v hrozné bídě,
chci sdělit s tebou něco o Armidě.

RINALD
Té neznám víc! Tu bídnou proklínám
tak strašlivě, jak pekelný tvůj mam!

5. výstup

RYTÍŘ (ARMIDA)
Zpět ustoupiž, já vzývám tebe v boj!

RINALD
Já ustoupím, však přes tvou mrtvolu.

RYTÍŘ (ARMIDA)
Zda víš, že Armida je mrtva již?

RINALD
To nejlepší los, jenž ji potkat moh´.

RYTÍŘ (ARMIDA)
Na slova tato nemám odpověď
a pravdu děls - to los je nejlepší.

RINALD
Ó, nebesa, ten hlas, ten vzrůst - ó, Bože...
Armido má!

ARMIDA
Miláčku, Rinalde!
Jsem na smrt raněna, dík rukou tvou,
smrt zhojí to, však tvrdá slova tvoje,
ta na věky mne budou v duši žhnout!
Že musela jsem slyšet je z tvých úst!

RINALD
Ó, vládce nebes, teprv nyní
tvůj spravedlivý cítím soud,
smrt byla by mi dobrodiní,
s ní kdybych směl jen zahynout!
Zas pálí v srdci stará rána,
sup vášně zas mi klove hruď,
ó, Armido, buď požehnána,
však ruko má, ty kleta buď!

ARMIDA
Umírám, drahý, láskou vroucí
já tobě byla snoubena,
ach, rajsky sladkou, peklem žhoucí;
já zříkala se Ismena,
já otce v bídě zanechala,
já ozbrojila záštím hruď,
ó, lásko, jež´s mne oklamala,
ne Rinald můj, ty kleta buď!

RINALD
Ó, neklň lásce, vždy jest světlem,
kde lidský krok se ztrácí v šer,
ji dýcháš v sadě májem zkvětlém,
jí slavíš žití svatvečer.
Má teď je sladce zkolébána,
jen o tebe žal rve mi hruď,
ó, Armido, buď požehnána,
ó, Armido má, s bohem buď!

OBA
V sklon teskné dráhy jsme přec svoji,
v krev tvoje (moje) slunce zapadá,
milenko (miláčku) po zemském ti (mně) boji,
teď rajská kyne zahrada!
Však bychom věčně spolu byli,
ó, sáhni (já sáhnu) v zdroje chladný proud,
a láskou dojem přece k cíli,
jeť milostivý boží soud!

RINALD
Ó, padejte již z nehodné mé ruky
vy svaté kapky na skráň jí i hruď,
mně vraťte mír a jí utište muky!

ARMIDA
Hle, bílý zjev mi kyne - s bohem buď!

SBOR KŘIŽÁKŮ
Zas vlaje Kristův prapor svatý,
dál za ním, dál!
Vše obětujem, Kristův svatý
jen prapor vlát když bude dál!


最終更新:2014年05月14日 12:05