1. výstup
BENDA:
Tak, moji drazí, bravo bravissimo!
Vše dobře jde, až na to fortissimo!
To slavný, šťastný bude den,
čest pro nás všecky veliká.
Už radostí se rozplývám;
však musím věru přiznat sám:
ta serenáda se mi podařila,
že Mozartu k hanbě by nesloužila,
je klasická to muzika!
Až průvod půjde kolem hradu,
my zapějem tu serenádu.
Pak vykoná se statku odevzdání,
ten okamžik hra naše oslaví.
Tu obrazně se všechněm představí
budoucnost šťastná.
Zazní bůžků lkání,
pak Flora s průvodem se dostaví,
Génius rodu vzbuzen ze sna vstává,
když Flora zvěstí svou jej pozdraví,
že s novým pánem nová svitne sláva.
Tak ještě jednou serenádu,
jen dítky, pozor dejte!
DĚTSKÝ SBOR a SBOR:
My pozor dáme
a počítáme.
Zdráv buď, ó pane náš.
lid tvůj tě vítá!
BENDA:
Jen pozor dejte,
jen dítky, pozor dejte
a s citem přednášejte!
DĚTSKÝ SBOR a SBOR:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Dlouho jsme toužili,
nám blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Sláva! Sláva!
Milostiv budiž k nám,
náš pane jasný,
dlouho vládni nám
slavný a šťastný!
SBOR:
Však mi dobře pozor dáme,
pěkně v taktu počítáme!
Ani jednou nechybíme,
s citem stále přednášíme.
Kde je třeba přidat síly,
ritardando v pravé chvíli,
ať se žádný neomýlí!
TERINKA a JIŘÍ:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
Žehnán buď nastokrát,
blaho tobě zkvítej,
sláva ti, pane náš,
vítej nám, vítej!
BENDA:
Jen pozor dejte,
jen pozor dejte!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
My pozor dáme a počítáme!
My dobře, dobře počítáme!
TERINKA a JIŘÍ:
Sláva ti, pane náš,
vítej nám!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
My dobře počítáme,
my pozor dáme, my počítáme!
BENDA:
Tak moji drazí,
bravo bravissimo!
Vše dobře jde,
až na to fortissimo.
To slavný, šťastný bude den,
čest pro nás veliká!
Jen dítky pozor dejte
a s citem přednášejte!
Ty takt mi správně vydržuj,
ty čistě "e" mi zanotuj,
jen pozor dejte
a počítejte!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
My pozor dáme a počítáme.
TERINKA, SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá.
BENDA:
Jen pozor dejte,
jen, dítky, počítejte
a s citem přednášejte!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Dlouho jsme toužili,
nám blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Sláva! Sláva!
Milostiv budiž k nám,
náš pane jasný,
dlouho vládni nám
slavný a šťastný!
TERINKA, JIŘÍ a SBOR:
Sláva ti,
sláva, vítej nám!
BENDA:
Bravo, bravo, bravissimo!
Nu bravo, bravo, moji rozmilí!
Teď dost - a večer ať jste na svém místě!
Tak se mi držte, zdaří se to jistě!
Do zámku musím, přijdu za chvíli.
2. výstup:
TERINKA:
Ach bože, božínku,
ach bože, jaké je to pro mne utrpení,
že ty, můj tatínku,
nemáš pro lásku mou pochopení.
Měl by jsi rozum mít,
jak si mám starce vzít,
ten mne svou láskou mučí!
Vždyť stará píseň učí:
Na podzim v ořeší
láska již netěší,
láska, ta patří jen pro mladý svět,
jen z jara ten pravý vydává květ!
Vždyť z toho starého
jde na mne mráz,
a z mého Jiřího
jde slunce jas!
Z očí jeho na mne oheň jen sálá,
jak bych na výsluní mile se hřála,
darmo mne tatínek, darmo mne souží,
mé srdce věrně jen po Jiřím touží!
Ach jak mne to blaží, to milování,
ó, kéž by trvalo až do skonání!
Ach, jak mi teskno jest,
marně ho ždáti,
já přece doufala,
že se zas vrátí.
On odešel, aniž tuší,
že bych s ním mluvila tak ráda,
svůj žal mu svěřila tak ráda,
vždyť mám celou duší jej tak ráda!
JIŘÍ:
Tak ráda! Jak ses přiznala!
TERINKA:
Jiříku!
JIŘÍ:
Já beru, cos mi poslala.
TERINKA:
Tys neposlušný!
JIŘÍ:
A ty jsi zlá!
TERINKA:
Slov nedbáš otcových, tys měl odejít!
JIŘÍ:
To byl by hřích,
když mohu s tebou dlít!
TERINKA:
Chceš vzbudit otcův hněv?
JIŘÍ:
Nuž, otci pravdu zjev!
V té trýzni stálé,
jak žíti dále,
zda láska tvá to žádá?
TERINKA:
Jen vyčkej trochu,
můj zlatý hochu,
tvá Terinka to žádá.
JIŘÍ:
A což ty boje,
a což ty nepokoje,
v nichž láska strádá?
TERINKA:
Proč tak se soužíš,
kdy jenom zmoudříš?
Vždyť mám tě ráda, tak ráda!
Jen počkej trochu,
můj zlatý hochu,
tvá Terinka to žádá.
JIŘÍ:
Zda láska tvá to žádá?
Jak snášet muku,
že o tvou ruku
ten vdovec žádá!
TERINKA:
Proč tak se soužíš,
kdy jenom zmoudříš?
Vždyť mám tě ráda!
Máš víru malou
v mou lásku stálou,
vždyť mám tě ráda!
JIŘÍ:
Ó, máš mne ráda!
TERINKA:
Kdy stesk tě smuší
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
vše zapuď z mysli,
na to jen mysli,
že mám tě ráda!
JIŘÍ:
Kdy stesk tě smuší
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
mne vzkřísíš znovu
v jedinkém slovu:
že máš mne ráda!
TERINKA:
Vždyť mám tě ráda!
JIŘÍ:
Že máš mne ráda!
TERINKA:
Slyš - otec, rychle k zpěvu!
JIŘÍ:
K jakému?
TERINKA:
K duetu našemu!
3. výstup:
TERINKA:
Vzbuď se, doufej,
naděj svítá,
starý rod tvůj,
znovu vzkvítá!
JIŘÍ:
V domě smutku
jásot plesný,
co jste přišly,
dítky Vesny.
BENDA:
Zas dueto? Oni my vždycky zpívají dueto!
TERINKA:
Dělej chyby!
JIŘÍ:
Co jste přišly,
dítky Vesny.
TERINKA:
Starý rod tvůj
znovu vzkvítá!
BENDA:
To je hrůza, zpívat "fis"!
Učím vás to stále, je tu "gis"!
JIŘÍ a TERIKA:
Nic již neumíme.
BENDA
Šlo to dobře, divná věc.
JIŘÍ a TERINKA:
Učit se musíme!
BENDA:
Divná věc, nu, uvidíme hned!
"Ave Maria" pro alt!
"Te Deum" pro bas!
Zdaž je tohleto,
vaše dueto?!
JIŘÍ:
Mně se zdálo...
BENDA:
Vám se zdálo!
TERINKA:
Nevím, jak se stalo!
BENDA:
Neviš? Nevíš, jak se stalo?
Já vím! Vy mne šidíte!
Však se ve mně zmýlíte!
Přijde v malém okamžení
pan purkrabí k zasnoubení
a punktum, tak se stane!
TERINKA:
Ne, nestane, já nechci si jej vzít!
BENDA:
Pana purkrabí!
Jaké štěstí, musíš rozum mít!
TERINKA:
Krásné štěstí,
s ním pak živa být!
BENDA:
Jaký úřad, jaké hodnosti!
TERINKA:
Jaký člověk! To jsou radosti!
BENDA:
"Vzácná paní!" Jaké poctění!
TERINKA:
Jeho paní! To je k zbláznění!
BENDA:
Ó, svéhlavosti děvčete!
TERINKA:
A když mne nutit budete, tak...
BENDA:
No tak...?
TERINKA:
Produkci dnešní zkazím vám!
JIŘÍ:
A já, já zpívat nebudu!
BENDA:
Mně zkazit slavnou produkci!
Vždyť rozum z toho pozbudu!
TERINKA:
Falešně zpívat budu vám
a k hanbě vám to udělám!
JIŘÍ:
Já ochraptím vám nenadále,
já zpívat večer nebudu!
BENDA:
Jiříčku, Terinko!
Můj zlatý, dušinko!
Vdyť padnu v zoufání!
Jsou vzácní hosté sezváni,
ta hanba v očích světa!
Jen jeden Benda v Čechách jest,
má čest, mé jméno v umění,
po všem by bylo veta!
JIŘÍ a TERINKA:
Nuž dobře, vězte tedy:
já zpíval (pěla) naposledy
a nechci zpívat nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
Své dítě zahanbíte
a když nás oslyšíte,
pak nechcem zpívat nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
Ó, nikdy víc!
BENDA:
Mé dítky nejmilejší,
drahoušku, ty dáš si říci,
váš hněv se ukonejší,
můj drahoušku, ty dáš si říct!
TERINKA a JIŘÍ:
Ó, nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
BENDA:
Mne navždy potupíte,
před světem zahanbíte,
jsem v zoufání, ó, dej si říct!
4. výstup
DĚVČATA:
Pane učiteli, pane učiteli,
slyšte, zpráva strašlivá:
v našem městě zcela jistě
podezřelý buřič
s paní svou se ukrývá!
TERINKA, JIŘÍ, BENDA:
Je to možné, tady v městě?
DĚVČATA:
Zcela jistě, zcela jistě,
již se úřad po nich shání,
zmizeli však znenadání.
Z Paříže sem putují,
spiknutí zde osnují,
zcela jistě, zcela jistě.
Již se úřad po nich shání,
jmenují se Jakobíni!
TERINKA, JIŘÍ, BENDA:
Jakobíni!
5. výstup
DĚVČATA:
Ó, to jsou oni!
Oni sami, Jakobíni!
BENDA, JIŘÍ, TERINKA:
Jakže, to jsou oni?
To jsou oni! Jakobíni!
DĚVČATA:
Pánbůh s námi a zlý pryč!
To jsou oni, to jsou Jakobíni!
BOHUŠ:
Dobrý den, dobrý den.
JULIE:
My jdeme, pane, žádat vás...
BENDA:
Hrůza, já se chvěji!
Co jen na mně chtějí?
TERINKA:
Co si páni přejí,
co si vzácní páni přejí?
JULIE:
Dopřejte nám jen krátký čas,
dopřejte nám útulek v svém domě.
BENDA:
To tak! Jakobíny v domě!
Není místa!
JULIE:
Umělci jsme, tu jsme myslili,
k věhlasnému hudby příteli...
BENDA:
Ovšem, páni, páni rozmilí -
k věhlasnému!
Jak jsou zdvořilí!
Prý umělci, nu, zvím to hned,
mne neošálí!
Jsou páni z dáli?
BOHUŠ:
V kraj rodný vracíme se zpět.
BENDA:
Tak, tak! Jste světem zkušení!
Zdaž víte, co jest umění,
co hudby vzlet
a v zpěvu-li se znáte?
JULIE:
Jsme z Čech -
a vy ptáte se,
zda známe pět?
BOHUŠ:
My cizinou jsme bloudili,
ach dlouhá léta, dlouhá,
zrak slzy stesku kalily
a v srdci vřela touha.
Kdož čítal naše povzdechy,
kdož vyhnanci dá útěchy?
Tu z hloubi duše zapěli
jsme sobě českou píseň
a z duše chmury zmizely,
ze srdce prchla tíseň...
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli sladkou úlevu!
JULIE:
My pracovali a strádali,
kdež chleba vzíti dětem.
A zvolna dítky vzrůstaly
na trudné pouti světem.
Má drahá dcerko, synku můj,
kdy poznáte vy domov svůj?
O vlasti jsme jim zpívali
a vyprávěli v bolu,
když večer ručky spínaly,
jsme píseň pěli spolu.
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli úlevu,
by naděj vzňal, Bůh v žití žal
nám písně svaté kouzlo dal!
TERINKA, JIŘÍ, BENDA:
Jen ve zpěvu svou našli úlevu!
BENDA:
To nejsou hodní lidé snad?
Kdo mi to řekne, já mu dám!
Odpusťte, já křivdil vám,
teď věřte, pomoh´ bych vám rád!
Jsem chudý sic, však dám, co mám
a děti vyučím vám všemu
pro zaplať Pán Bůh!
JULIE:
Ó, díky vám!
BOHUŠ:
Ó, slyšte, marně přístup ždám,
s hrabětem toužím mluvit sám.
Čas kvapí, uveďte mne k němu.
BENDA:
Ó, s radostí, hned zítra.
BOHUŠ:
Ne, již dnes!
BENDA:
Nu dobře, zvečera, než počne ples.
Teď, prosím, dále vejděte,
jen, prosím, jako domů,
a s málem zavděk vezměte.
Nu, posluž, měj se k tomu!
6. výstup
BENDA:
Jak vzácní hosté k nám!
PURKRABÍ:
Na křídlech touhy pospíchám!
Jiří u vás?!
BENDA:
Smiluj se, hleď, v jaké nesnázi...
JIŘÍ:
Já se nehnu!
PURKRABÍ:
Co to pravil?
BENDA:
Že...že...odchází!
JIŘÍ:
Půjdu-li, pak jsem tu naposled!
BENDA:
Ach ne, ach nechoď!
Prosím, půjde hned.
Račte chvíli strpení jen mít,
máme noty opisovat,
již dnes hotovo to musí být!
PURKRABÍ:
Musí být?
Nu, nu, nechci vyrušovat.
BENDA:
Buď moudrá, rozhněváš-li jej,
zle bude s Jiřím, pozor dej!
PURKRABÍ:
Má rozmilá, má spanilá,
již jdu, již jdu, již jdu!
TERINKA:
Ach, jděte již.
PURKRABÍ:
Ó, paní srdce vzňatého,
mé dnešní doufání,
to sladké poslání
Amora, bůžka mocného,
tušíte již?
Nechť za mne posel májový,
ten něžný kvítků dech
mé touhy vroucí vypoví!
TERINKA:
Ach, škoda kvítků těch,
že byly trhány od vás!
PURKRABÍ:
Vždyť byly trhány pro vás!
Vám podávám s tou kyticí
i srdce svoje toužící,
má růženko, pro vás!
JIŘÍ:
Tys od něho ji vzala!
TERINKA:
Jen důvěřuj, jen důvěřuj!
PURKRABÍ:
Mou kytici mu dala!
TERINKA:
Ach, pane můj,
on dá ji do vody,
nevezme poškody!
Škoda by bylo
kvítků těch
od vás!
Ach, věčná škoda poupěte,
kdy v nejkrasším rozkvětě,
že je urváno od vás!
Jak z života se těšilo,
v slunéčka záři rozvilo.
A nyní zvolna uvadne
a list za listem opadne,
tak zhynout má pro vás,
tak zhynout má pro vás.
PURKRABÍ:
Ach, škoda není poupěte,
je šťasten, jestli vykvete,
má spanilá, pro vás!
Ó, rcete, mou že budete
a učiním vše ve světě,
mé srdéčko, pro vás!
TERINKA:
Ne ne ne ne...
PURKRABÍ:
Že ne? Že ne?
TERINKA:
Ach!
PURKRABÍ:
To kvůli němu!
TERINKA:
Sic možné je to, pane můj,
a ženichu tak statnému,
tak krásnému, tak rozmilému
je šťastná, kdož se dostane!
JIŘÍ:
Co slyším? Co to praví?
BENDA:
Piš přece, tvrdohlavý!
PURKRABÍ:
Tak krásnému, tak rozmilému!
Nechcete šťastnou být?
TERINKA:
Ach, nemůže to být!
Když matka vloni skončila,
já v duchu jsem jí slíbila,
že nevdám se, až za pět let.
PURKRABÍ:
Až za pět let?!
TERINKA:
Chcete-li sečkat, pane,
nu, kdož ví, co se stane
až za pět let!
JIŘÍ:
Tak s pánem žertovat,
smát se a laškovat
mně na očích,
má z toho hřích!
BENDA:
Tvá hlava hoří hned,
však neznáš ještě svět,
tak rozuměj,
říci si dej!
PURKRABÍ:
Já čekat tolik let!
Chci štěstí svého květ
vzíti si hned!
TERINKA:
Ne, ne, za pět let!
PURKRABÍ:
Má holubičko, hned!
TERINKA:
Ó, ó, ó, ó!
BENDA:
Ó!
PURKRABÍ:
Toť příliš!
JIŘÍ:
Falešná, tak s ním hrát!
PURKRABÍ:
Zvěděl bych pane rád,
co chtěl jste tentokrát...
JIŘÍ:
Nu vězte,
já jsem chtěl...
TERINKA:
On chtěl, on chtěl -
on chtěl posloužit vám!
Jen hleďte pane milý,
jste vzadu celý bílý!
JIŘÍ:
Aj, věru, celý bílý!
PURKRABÍ:
Děkuji pěkně.
JIŘÍ:
Já chtěl posloužit pánu!
PURKRABÍ:
Já dlužen nezůstanu!
Dnes odvést na vojnu jej dám!
BENDA:
Ne, ne, prosím vás!
Můj tenor, nejlepší můj hlas!
PURKRABÍ:
Však jiní najdou se zpěváci!
BENDA:
Ach, tenoři jsou vzácní ptáci!
Ne, ne, ne, prosím vás!
PURKRABÍ:
Dnes, pravím, dnes,
pravím, dnes!
BENDA:
Vždyť slavnost zkazíte!
Génia ve hře zpívá,
což to nevíte?
Ó, slyšte mne!
PURKRABÍ:
Odvést jej dám!
BENDA:
Vám dceru dám!
PURKRABÍ:
Odvést jej dám!
BENDA:
Můj tenor ať mi zůstane!
PURKRABÍ:
Nuž vězte, kdo jej zastane,
tenora budu zpívat sám!
BENDA:
On zpívat!
PURKRABÍ:
Což se divíte?
Já, purkrabí,
bych nemoh´ svést,
co trefí on?
BENDA:
To tenor jest!
PURKRABÍ:
Zazpívám tenora!
BENDA:
Však prosím hlas!
Toť k zbláznění,
vždyť máte bas!
PURKRABÍ:
Vy myslíte, že nemám hlas?
Když křiknu z plné síly,
vše v prachu klečí, kvílí,
mám přesvědčit vás?
BENDA:
Ne, ne, já vím, že máte hlas,
překrásný hlas. Kde nota hluboká,
však, prosím, poloha je vysoká!
PURKRABÍ:
Ha, ha, toť nápad nový!
Vám každý sedlák poví,
jak umím já spustit zvysoka!
Jak spustím jen, vše pohnu hned,
vše okouzlím, vše rozohním!
BENDA:
Toť hrůza je, toť k zbláznění!
O muzice ni tušení,
a zpívat chce! Co učiním?
Když blázen je, pak mluvte s ním!
TERINKA:
Když rozum nemáš, to je kříž!
Chci získat čas, vše pokazíš!
Tvá žárlivost jim splete hlavy,
ach, je to kříž!
JIŘÍ:
Když oblétá tě panáček,
krev musí ve mně zabouřit,
což myslíš si, že nemám cit?
PURKRABÍ:
Teď jdu
a tebe ztrestat dám!
JIŘÍ:
Já hrozeb těch se nelekám,
já kdybych žalovat vás chtěl!
PURKRABÍ:
Mně hrozit?
Bídný! On by směl!
7. výstup
BENDA, JIŘÍ, TERINKA, PURKRABÍ:
Vaš milost!
ADOLF:
Pukrkabí! Učiteli!
Já hledám tě. Můj rozkaz splněn už?
Je zatčen neznámý ten muž?
PURKRABÍ:
Ach, není.
ADOLF:
Nevíš dosud, kdo to je?
PURKRABÍ:
I s paní zmizel, stopy hledám.
ADOLF:
Proklatě, nemám pokoje!
Té zprávě z novin víry nedám.
Snad přec je živ... mé tušení!
Je-li to on, jsme ztraceni!
PURKRABÍ:
Ztraceni? Jak to?
ADOLF:
Slyš a pamatuj!:
K hraběti muž ten nesmí,
hned zatkni jej!
Když splníš rozkaz můj,
až zítra já tu budu pán,
ty vrchním budeš jmenován!
Teď jdi.
PURKRABÍ:
Já vrchním!
Díky, díky!
JIŘÍ:
Ó, milosti!
ADOLF:
Dnes nemám čas.
JIŘÍ:
Ó, smiluj se,
slyš mého hlasu
Purkrabí křivdy na nás páše,
ó, vyslyš nás,
jsi naděj naše!
PURKRABÍ:
On lže,
ten zbůjník zlotřilý!
JIŘÍ:
Ó, ptej se chudých,
ptej se žen a vdov,
ty v slzách stvrdí
pravdu mojich slov.
Chraň slabých, pane,
proti násilí!
PURKRABÍ:
Nestoudný kluku!
Ó, té drzosti!
Já zalknu se!
Mou ztupil čest!
Dal v posměch mne i úřady,
jen zrádně strojí úklady,
lid bouří proti vrchnosti!
JIŘÍ:
Ó, nevěř, pane!
PURKRABÍ:
Zrádný buřič jest!
ADOLF:
Aj, drzý hochu!
Jeho slovům věřím
a zítra úřad vrchního mu dám!
PURKABÍ:
Já vrchním! Slyšíš?
Přijde pomsty čas!
Chci žebrákem tě zřít,
tak zničím vás!
JIŘÍ:
On vrchním!
Běda, my jsme ztraceni!
8. výstup:
BOHUŠ:
Já chráním vás!
JIŘÍ, ADOLF, PURKABÍ:
Ach!
ADOLF:
Jaká smělost! Ó, mé tušení! Je to on?!
PURKRABÍ:
Již vím, co činit mám!
BOHUŠ:
Kde pášou násilí a pych,
tam tebe poznávám!
Adolfe, znáš mne, znáš?
ADOLF:
Jen zmužile,
proč chvět se mám?
Jen s odvahou,
já v boj se dám,
jim odolám.
JIŘÍ:
Ó, jaké spory,
jak se viní!
Kdo je ten muž,
já tuším nyní.
BOHUŠ:
Tys žalů našich příčina,
tys oštval otce na syna!
Já šrabošku ti strhnu s tváře,
bych odkryl bídné pikle lháře
a usvědčil tě, zlosyna!
ADOLF:
Ty sám jsi vien vším,
ty sám!
Ty sám jsi ve svou zkázu pádil,
se s luzou bratřil,
s luzou řádil!
BOHUŠ:
Tys nástrahou a pomluvou
ovládnul duši starcovou.
ADOLF:
Ty sám jsi s myslí zvrácenou
se pojil s chasou vzbouřenou.
JULIE:
Ach, Adolf, on to sám!
ADOLF:
Ty sám jsi nízkou neřestí
čest zkalil svého stavu!
BOHUŠ:
Kletba má a mé neštěstí
padniž na hlavu tvou!
JULIE:
Ach, ach!
Ó, bože, přispěj nám!
On strastí našich příčina,
tys naděj naše jediná,
ó, Bože, přispěj nám!
BOHUŠ:
My hlásíme se k právu,
ty chvěj se, ustup nám!
ADOLF:
Já jsem tu ve svém právu,
já neustoupím vám!
TERINKA a BENDA:
Ach, což se stalo, což se činí!
Ó, jak si hrozí, jak se viní!
JIŘÍ:
Ó, jaká zášť, ó, jak se viní,
kdo je ten muž, já vím to nyní!
ADOLF:
Zatkněte toho muže!
Je to agent revoluce, Jakobín!
SBOR:
Jakobín, Jakobín, Jakobín!
BOHUŠ:
Ty si troufáš, bídný je tvůj čin!
Pán statku soud zde vykonává,
chci k němu jít, mám k tomu práva!
ADOLF:
Kde průvodní tvé listy?
BOHUŠ:
Tu je máš!
ADOLF:
Ludvík Holman.
BOHUŠ:
Na cizí jméno znějí, platnost nemají!
Stíháni byvše, uprchli jsme potají.
Mé pravé jméno, ty je znáš.
A ještě někdo zná mne,
hrabě váš, otec můj!
SBOR:
Jeho otec!
ADOLF:
Tys podvodník a lhář,
že hraběte syn mrtev, znám!
BOHUŠ:
Nuž veďte mne před jeho tvář,
ať rozsoudí on sám!
ADOLF:
Nuž dobře, veďte jej.
Pak z vězení, než svitne den,
potají budiž odveden!
BOHUŠ:
Jen dovrš míru zločinu,
dej spoutat mne, ty zlosynu!
ADOLF:
Chceš k hraběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
TERINKA, BENDA, PURKRABÍ a SBOR:
Hleďte na ně, záštím planou!
JULIE:
Ó, jaká chvíle strašlivá!
TERINKA, BENDA, PURKRABÍ a SBOR:
Proti sobě míří hanou!
JULIE:
Mou duši úzkost rozrývá,
ty vyslyš nás, ó, Bože můj!
BOHUŠ:
Ty šílený, se zničíš sám!
Já, zrádče, tebou pohrdám!
ADOLF:
Chceš k raběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
Mne zničit chceš, mne vyzýváš,
však pomstu mou, tu cítit máš!
JULIE:
Ó, vyslyš nás, ó, Bože můj,
ó, smiluj se, jej ochraňuj!
Mou duši úzkost rozrývá,
ty vyslyš nás, ó, Bože můj,
ó, smiluj se, jej ochraňuj!
TERINKA, JIŘÍ, BENA, PRKRABÍ a SBOR:
Hněvivými míří slovy,
co se stalo, kdož nám poví!
Hleďte na ně, záštím planou,
proti sobě míří hanou!
Souzen bude, pravdu zvíme,
kdo ten muž je, uslyšíme!
ADOLF:
Chceš k raběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
BOHUŠ:
Jen k soudu pojď, tam promluvím!
Jen pojď a chvěj se, zhyne klam!
To chvíle pomsty, kterou žádám!
1. výstup
BENDA:
Tak, moji drazí, bravo bravissimo!
Vše dobře jde, až na to fortissimo!
To slavný, šťastný bude den,
čest pro nás všecky veliká.
Už radostí se rozplývám;
však musím věru přiznat sám:
ta serenáda se mi podařila,
že Mozartu k hanbě by nesloužila,
je klasická to muzika!
Až průvod půjde kolem hradu,
my zapějem tu serenádu.
Pak vykoná se statku odevzdání,
ten okamžik hra naše oslaví.
Tu obrazně se všechněm představí
budoucnost šťastná.
Zazní bůžků lkání,
pak Flora s průvodem se dostaví,
Génius rodu vzbuzen ze sna vstává,
když Flora zvěstí svou jej pozdraví,
že s novým pánem nová svitne sláva.
Tak ještě jednou serenádu,
jen dítky, pozor dejte!
DĚTSKÝ SBOR a SBOR:
My pozor dáme
a počítáme.
Zdráv buď, ó pane náš.
lid tvůj tě vítá!
BENDA:
Jen pozor dejte,
jen dítky, pozor dejte
a s citem přednášejte!
DĚTSKÝ SBOR a SBOR:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Dlouho jsme toužili,
nám blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Sláva! Sláva!
Milostiv budiž k nám,
náš pane jasný,
dlouho vládni nám
slavný a šťastný!
SBOR:
Však mi dobře pozor dáme,
pěkně v taktu počítáme!
Ani jednou nechybíme,
s citem stále přednášíme.
Kde je třeba přidat síly,
ritardando v pravé chvíli,
ať se žádný neomýlí!
TERINKA a JIŘÍ:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
Žehnán buď nastokrát,
blaho tobě zkvítej,
sláva ti, pane náš,
vítej nám, vítej!
BENDA:
Jen pozor dejte,
jen pozor dejte!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
My pozor dáme a počítáme!
My dobře, dobře počítáme!
TERINKA a JIŘÍ:
Sláva ti, pane náš,
vítej nám!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
My dobře počítáme,
my pozor dáme, my počítáme!
BENDA:
Tak moji drazí,
bravo bravissimo!
Vše dobře jde,
až na to fortissimo.
To slavný, šťastný bude den,
čest pro nás veliká!
Jen dítky pozor dejte
a s citem přednášejte!
Ty takt mi správně vydržuj,
ty čistě "e" mi zanotuj,
jen pozor dejte
a počítejte!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
My pozor dáme a počítáme.
TERINKA, SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá.
BENDA:
Jen pozor dejte,
jen, dítky, počítejte
a s citem přednášejte!
SBOR a DĚTSKÝ SBOR:
Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Dlouho jsme toužili,
nám blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Sláva! Sláva!
Milostiv budiž k nám,
náš pane jasný,
dlouho vládni nám
slavný a šťastný!
TERINKA, JIŘÍ a SBOR:
Sláva ti,
sláva, vítej nám!
BENDA:
Bravo, bravo, bravissimo!
Nu bravo, bravo, moji rozmilí!
Teď dost - a večer ať jste na svém místě!
Tak se mi držte, zdaří se to jistě!
Do zámku musím, přijdu za chvíli.
2. výstup:
TERINKA:
Ach bože, božínku,
ach bože, jaké je to pro mne utrpení,
že ty, můj tatínku,
nemáš pro lásku mou pochopení.
Měl by jsi rozum mít,
jak si mám starce vzít,
ten mne svou láskou mučí!
Vždyť stará píseň učí:
Na podzim v ořeší
láska již netěší,
láska, ta patří jen pro mladý svět,
jen z jara ten pravý vydává květ!
Vždyť z toho starého
jde na mne mráz,
a z mého Jiřího
jde slunce jas!
Z očí jeho na mne oheň jen sálá,
jak bych na výsluní mile se hřála,
darmo mne tatínek, darmo mne souží,
mé srdce věrně jen po Jiřím touží!
Ach jak mne to blaží, to milování,
ó, kéž by trvalo až do skonání!
Ach, jak mi teskno jest,
marně ho ždáti,
já přece doufala,
že se zas vrátí.
On odešel, aniž tuší,
že bych s ním mluvila tak ráda,
svůj žal mu svěřila tak ráda,
vždyť mám celou duší jej tak ráda!
JIŘÍ:
Tak ráda! Jak ses přiznala!
TERINKA:
Jiříku!
JIŘÍ:
Já beru, cos mi poslala.
TERINKA:
Tys neposlušný!
JIŘÍ:
A ty jsi zlá!
TERINKA:
Slov nedbáš otcových, tys měl odejít!
JIŘÍ:
To byl by hřích,
když mohu s tebou dlít!
TERINKA:
Chceš vzbudit otcův hněv?
JIŘÍ:
Nuž, otci pravdu zjev!
V té trýzni stálé,
jak žíti dále,
zda láska tvá to žádá?
TERINKA:
Jen vyčkej trochu,
můj zlatý hochu,
tvá Terinka to žádá.
JIŘÍ:
A což ty boje,
a což ty nepokoje,
v nichž láska strádá?
TERINKA:
Proč tak se soužíš,
kdy jenom zmoudříš?
Vždyť mám tě ráda, tak ráda!
Jen počkej trochu,
můj zlatý hochu,
tvá Terinka to žádá.
JIŘÍ:
Zda láska tvá to žádá?
Jak snášet muku,
že o tvou ruku
ten vdovec žádá!
TERINKA:
Proč tak se soužíš,
kdy jenom zmoudříš?
Vždyť mám tě ráda!
Máš víru malou
v mou lásku stálou,
vždyť mám tě ráda!
JIŘÍ:
Ó, máš mne ráda!
TERINKA:
Kdy stesk tě smuší
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
vše zapuď z mysli,
na to jen mysli,
že mám tě ráda!
JIŘÍ:
Kdy stesk tě smuší
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
mne vzkřísíš znovu
v jedinkém slovu:
že máš mne ráda!
TERINKA:
Vždyť mám tě ráda!
JIŘÍ:
Že máš mne ráda!
TERINKA:
Slyš - otec, rychle k zpěvu!
JIŘÍ:
K jakému?
TERINKA:
K duetu našemu!
3. výstup:
TERINKA:
Vzbuď se, doufej,
naděj svítá,
starý rod tvůj,
znovu vzkvítá!
JIŘÍ:
V domě smutku
jásot plesný,
co jste přišly,
dítky Vesny.
BENDA:
Zas dueto? Oni my vždycky zpívají dueto!
TERINKA:
Dělej chyby!
JIŘÍ:
Co jste přišly,
dítky Vesny.
TERINKA:
Starý rod tvůj
znovu vzkvítá!
BENDA:
To je hrůza, zpívat "fis"!
Učím vás to stále, je tu "gis"!
JIŘÍ a TERIKA:
Nic již neumíme.
BENDA
Šlo to dobře, divná věc.
JIŘÍ a TERINKA:
Učit se musíme!
BENDA:
Divná věc, nu, uvidíme hned!
"Ave Maria" pro alt!
"Te Deum" pro bas!
Zdaž je tohleto,
vaše dueto?!
JIŘÍ:
Mně se zdálo...
BENDA:
Vám se zdálo!
TERINKA:
Nevím, jak se stalo!
BENDA:
Neviš? Nevíš, jak se stalo?
Já vím! Vy mne šidíte!
Však se ve mně zmýlíte!
Přijde v malém okamžení
pan purkrabí k zasnoubení
a punktum, tak se stane!
TERINKA:
Ne, nestane, já nechci si jej vzít!
BENDA:
Pana purkrabí!
Jaké štěstí, musíš rozum mít!
TERINKA:
Krásné štěstí,
s ním pak živa být!
BENDA:
Jaký úřad, jaké hodnosti!
TERINKA:
Jaký člověk! To jsou radosti!
BENDA:
"Vzácná paní!" Jaké poctění!
TERINKA:
Jeho paní! To je k zbláznění!
BENDA:
Ó, svéhlavosti děvčete!
TERINKA:
A když mne nutit budete, tak...
BENDA:
No tak...?
TERINKA:
Produkci dnešní zkazím vám!
JIŘÍ:
A já, já zpívat nebudu!
BENDA:
Mně zkazit slavnou produkci!
Vždyť rozum z toho pozbudu!
TERINKA:
Falešně zpívat budu vám
a k hanbě vám to udělám!
JIŘÍ:
Já ochraptím vám nenadále,
já zpívat večer nebudu!
BENDA:
Jiříčku, Terinko!
Můj zlatý, dušinko!
Vdyť padnu v zoufání!
Jsou vzácní hosté sezváni,
ta hanba v očích světa!
Jen jeden Benda v Čechách jest,
má čest, mé jméno v umění,
po všem by bylo veta!
JIŘÍ a TERINKA:
Nuž dobře, vězte tedy:
já zpíval (pěla) naposledy
a nechci zpívat nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
Své dítě zahanbíte
a když nás oslyšíte,
pak nechcem zpívat nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
Ó, nikdy víc!
BENDA:
Mé dítky nejmilejší,
drahoušku, ty dáš si říci,
váš hněv se ukonejší,
můj drahoušku, ty dáš si říct!
TERINKA a JIŘÍ:
Ó, nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
BENDA:
Mne navždy potupíte,
před světem zahanbíte,
jsem v zoufání, ó, dej si říct!
4. výstup
DĚVČATA:
Pane učiteli, pane učiteli,
slyšte, zpráva strašlivá:
v našem městě zcela jistě
podezřelý buřič
s paní svou se ukrývá!
TERINKA, JIŘÍ, BENDA:
Je to možné, tady v městě?
DĚVČATA:
Zcela jistě, zcela jistě,
již se úřad po nich shání,
zmizeli však znenadání.
Z Paříže sem putují,
spiknutí zde osnují,
zcela jistě, zcela jistě.
Již se úřad po nich shání,
jmenují se Jakobíni!
TERINKA, JIŘÍ, BENDA:
Jakobíni!
5. výstup
DĚVČATA:
Ó, to jsou oni!
Oni sami, Jakobíni!
BENDA, JIŘÍ, TERINKA:
Jakže, to jsou oni?
To jsou oni! Jakobíni!
DĚVČATA:
Pánbůh s námi a zlý pryč!
To jsou oni, to jsou Jakobíni!
BOHUŠ:
Dobrý den, dobrý den.
JULIE:
My jdeme, pane, žádat vás...
BENDA:
Hrůza, já se chvěji!
Co jen na mně chtějí?
TERINKA:
Co si páni přejí,
co si vzácní páni přejí?
JULIE:
Dopřejte nám jen krátký čas,
dopřejte nám útulek v svém domě.
BENDA:
To tak! Jakobíny v domě!
Není místa!
JULIE:
Umělci jsme, tu jsme myslili,
k věhlasnému hudby příteli...
BENDA:
Ovšem, páni, páni rozmilí -
k věhlasnému!
Jak jsou zdvořilí!
Prý umělci, nu, zvím to hned,
mne neošálí!
Jsou páni z dáli?
BOHUŠ:
V kraj rodný vracíme se zpět.
BENDA:
Tak, tak! Jste světem zkušení!
Zdaž víte, co jest umění,
co hudby vzlet
a v zpěvu-li se znáte?
JULIE:
Jsme z Čech -
a vy ptáte se,
zda známe pět?
BOHUŠ:
My cizinou jsme bloudili,
ach dlouhá léta, dlouhá,
zrak slzy stesku kalily
a v srdci vřela touha.
Kdož čítal naše povzdechy,
kdož vyhnanci dá útěchy?
Tu z hloubi duše zapěli
jsme sobě českou píseň
a z duše chmury zmizely,
ze srdce prchla tíseň...
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli sladkou úlevu!
JULIE:
My pracovali a strádali,
kdež chleba vzíti dětem.
A zvolna dítky vzrůstaly
na trudné pouti světem.
Má drahá dcerko, synku můj,
kdy poznáte vy domov svůj?
O vlasti jsme jim zpívali
a vyprávěli v bolu,
když večer ručky spínaly,
jsme píseň pěli spolu.
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli úlevu,
by naděj vzňal, Bůh v žití žal
nám písně svaté kouzlo dal!
TERINKA, JIŘÍ, BENDA:
Jen ve zpěvu svou našli úlevu!
BENDA:
To nejsou hodní lidé snad?
Kdo mi to řekne, já mu dám!
Odpusťte, já křivdil vám,
teď věřte, pomoh´ bych vám rád!
Jsem chudý sic, však dám, co mám
a děti vyučím vám všemu
pro zaplať Pán Bůh!
JULIE:
Ó, díky vám!
BOHUŠ:
Ó, slyšte, marně přístup ždám,
s hrabětem toužím mluvit sám.
Čas kvapí, uveďte mne k němu.
BENDA:
Ó, s radostí, hned zítra.
BOHUŠ:
Ne, již dnes!
BENDA:
Nu dobře, zvečera, než počne ples.
Teď, prosím, dále vejděte,
jen, prosím, jako domů,
a s málem zavděk vezměte.
Nu, posluž, měj se k tomu!
6. výstup
BENDA:
Jak vzácní hosté k nám!
PURKRABÍ:
Na křídlech touhy pospíchám!
Jiří u vás?!
BENDA:
Smiluj se, hleď, v jaké nesnázi...
JIŘÍ:
Já se nehnu!
PURKRABÍ:
Co to pravil?
BENDA:
Že...že...odchází!
JIŘÍ:
Půjdu-li, pak jsem tu naposled!
BENDA:
Ach ne, ach nechoď!
Prosím, půjde hned.
Račte chvíli strpení jen mít,
máme noty opisovat,
již dnes hotovo to musí být!
PURKRABÍ:
Musí být?
Nu, nu, nechci vyrušovat.
BENDA:
Buď moudrá, rozhněváš-li jej,
zle bude s Jiřím, pozor dej!
PURKRABÍ:
Má rozmilá, má spanilá,
již jdu, již jdu, již jdu!
TERINKA:
Ach, jděte již.
PURKRABÍ:
Ó, paní srdce vzňatého,
mé dnešní doufání,
to sladké poslání
Amora, bůžka mocného,
tušíte již?
Nechť za mne posel májový,
ten něžný kvítků dech
mé touhy vroucí vypoví!
TERINKA:
Ach, škoda kvítků těch,
že byly trhány od vás!
PURKRABÍ:
Vždyť byly trhány pro vás!
Vám podávám s tou kyticí
i srdce svoje toužící,
má růženko, pro vás!
JIŘÍ:
Tys od něho ji vzala!
TERINKA:
Jen důvěřuj, jen důvěřuj!
PURKRABÍ:
Mou kytici mu dala!
TERINKA:
Ach, pane můj,
on dá ji do vody,
nevezme poškody!
Škoda by bylo
kvítků těch
od vás!
Ach, věčná škoda poupěte,
kdy v nejkrasším rozkvětě,
že je urváno od vás!
Jak z života se těšilo,
v slunéčka záři rozvilo.
A nyní zvolna uvadne
a list za listem opadne,
tak zhynout má pro vás,
tak zhynout má pro vás.
PURKRABÍ:
Ach, škoda není poupěte,
je šťasten, jestli vykvete,
má spanilá, pro vás!
Ó, rcete, mou že budete
a učiním vše ve světě,
mé srdéčko, pro vás!
TERINKA:
Ne ne ne ne...
PURKRABÍ:
Že ne? Že ne?
TERINKA:
Ach!
PURKRABÍ:
To kvůli němu!
TERINKA:
Sic možné je to, pane můj,
a ženichu tak statnému,
tak krásnému, tak rozmilému
je šťastná, kdož se dostane!
JIŘÍ:
Co slyším? Co to praví?
BENDA:
Piš přece, tvrdohlavý!
PURKRABÍ:
Tak krásnému, tak rozmilému!
Nechcete šťastnou být?
TERINKA:
Ach, nemůže to být!
Když matka vloni skončila,
já v duchu jsem jí slíbila,
že nevdám se, až za pět let.
PURKRABÍ:
Až za pět let?!
TERINKA:
Chcete-li sečkat, pane,
nu, kdož ví, co se stane
až za pět let!
JIŘÍ:
Tak s pánem žertovat,
smát se a laškovat
mně na očích,
má z toho hřích!
BENDA:
Tvá hlava hoří hned,
však neznáš ještě svět,
tak rozuměj,
říci si dej!
PURKRABÍ:
Já čekat tolik let!
Chci štěstí svého květ
vzíti si hned!
TERINKA:
Ne, ne, za pět let!
PURKRABÍ:
Má holubičko, hned!
TERINKA:
Ó, ó, ó, ó!
BENDA:
Ó!
PURKRABÍ:
Toť příliš!
JIŘÍ:
Falešná, tak s ním hrát!
PURKRABÍ:
Zvěděl bych pane rád,
co chtěl jste tentokrát...
JIŘÍ:
Nu vězte,
já jsem chtěl...
TERINKA:
On chtěl, on chtěl -
on chtěl posloužit vám!
Jen hleďte pane milý,
jste vzadu celý bílý!
JIŘÍ:
Aj, věru, celý bílý!
PURKRABÍ:
Děkuji pěkně.
JIŘÍ:
Já chtěl posloužit pánu!
PURKRABÍ:
Já dlužen nezůstanu!
Dnes odvést na vojnu jej dám!
BENDA:
Ne, ne, prosím vás!
Můj tenor, nejlepší můj hlas!
PURKRABÍ:
Však jiní najdou se zpěváci!
BENDA:
Ach, tenoři jsou vzácní ptáci!
Ne, ne, ne, prosím vás!
PURKRABÍ:
Dnes, pravím, dnes,
pravím, dnes!
BENDA:
Vždyť slavnost zkazíte!
Génia ve hře zpívá,
což to nevíte?
Ó, slyšte mne!
PURKRABÍ:
Odvést jej dám!
BENDA:
Vám dceru dám!
PURKRABÍ:
Odvést jej dám!
BENDA:
Můj tenor ať mi zůstane!
PURKRABÍ:
Nuž vězte, kdo jej zastane,
tenora budu zpívat sám!
BENDA:
On zpívat!
PURKRABÍ:
Což se divíte?
Já, purkrabí,
bych nemoh´ svést,
co trefí on?
BENDA:
To tenor jest!
PURKRABÍ:
Zazpívám tenora!
BENDA:
Však prosím hlas!
Toť k zbláznění,
vždyť máte bas!
PURKRABÍ:
Vy myslíte, že nemám hlas?
Když křiknu z plné síly,
vše v prachu klečí, kvílí,
mám přesvědčit vás?
BENDA:
Ne, ne, já vím, že máte hlas,
překrásný hlas. Kde nota hluboká,
však, prosím, poloha je vysoká!
PURKRABÍ:
Ha, ha, toť nápad nový!
Vám každý sedlák poví,
jak umím já spustit zvysoka!
Jak spustím jen, vše pohnu hned,
vše okouzlím, vše rozohním!
BENDA:
Toť hrůza je, toť k zbláznění!
O muzice ni tušení,
a zpívat chce! Co učiním?
Když blázen je, pak mluvte s ním!
TERINKA:
Když rozum nemáš, to je kříž!
Chci získat čas, vše pokazíš!
Tvá žárlivost jim splete hlavy,
ach, je to kříž!
JIŘÍ:
Když oblétá tě panáček,
krev musí ve mně zabouřit,
což myslíš si, že nemám cit?
PURKRABÍ:
Teď jdu
a tebe ztrestat dám!
JIŘÍ:
Já hrozeb těch se nelekám,
já kdybych žalovat vás chtěl!
PURKRABÍ:
Mně hrozit?
Bídný! On by směl!
7. výstup
BENDA, JIŘÍ, TERINKA, PURKRABÍ:
Vaš milost!
ADOLF:
Pukrkabí! Učiteli!
Já hledám tě. Můj rozkaz splněn už?
Je zatčen neznámý ten muž?
PURKRABÍ:
Ach, není.
ADOLF:
Nevíš dosud, kdo to je?
PURKRABÍ:
I s paní zmizel, stopy hledám.
ADOLF:
Proklatě, nemám pokoje!
Té zprávě z novin víry nedám.
Snad přec je živ... mé tušení!
Je-li to on, jsme ztraceni!
PURKRABÍ:
Ztraceni? Jak to?
ADOLF:
Slyš a pamatuj!:
K hraběti muž ten nesmí,
hned zatkni jej!
Když splníš rozkaz můj,
až zítra já tu budu pán,
ty vrchním budeš jmenován!
Teď jdi.
PURKRABÍ:
Já vrchním!
Díky, díky!
JIŘÍ:
Ó, milosti!
ADOLF:
Dnes nemám čas.
JIŘÍ:
Ó, smiluj se,
slyš mého hlasu
Purkrabí křivdy na nás páše,
ó, vyslyš nás,
jsi naděj naše!
PURKRABÍ:
On lže,
ten zbůjník zlotřilý!
JIŘÍ:
Ó, ptej se chudých,
ptej se žen a vdov,
ty v slzách stvrdí
pravdu mojich slov.
Chraň slabých, pane,
proti násilí!
PURKRABÍ:
Nestoudný kluku!
Ó, té drzosti!
Já zalknu se!
Mou ztupil čest!
Dal v posměch mne i úřady,
jen zrádně strojí úklady,
lid bouří proti vrchnosti!
JIŘÍ:
Ó, nevěř, pane!
PURKRABÍ:
Zrádný buřič jest!
ADOLF:
Aj, drzý hochu!
Jeho slovům věřím
a zítra úřad vrchního mu dám!
PURKABÍ:
Já vrchním! Slyšíš?
Přijde pomsty čas!
Chci žebrákem tě zřít,
tak zničím vás!
JIŘÍ:
On vrchním!
Běda, my jsme ztraceni!
8. výstup:
BOHUŠ:
Já chráním vás!
JIŘÍ, ADOLF, PURKABÍ:
Ach!
ADOLF:
Jaká smělost! Ó, mé tušení! Je to on?!
PURKRABÍ:
Již vím, co činit mám!
BOHUŠ:
Kde pášou násilí a pych,
tam tebe poznávám!
Adolfe, znáš mne, znáš?
ADOLF:
Jen zmužile,
proč chvět se mám?
Jen s odvahou,
já v boj se dám,
jim odolám.
JIŘÍ:
Ó, jaké spory,
jak se viní!
Kdo je ten muž,
já tuším nyní.
BOHUŠ:
Tys žalů našich příčina,
tys oštval otce na syna!
Já šrabošku ti strhnu s tváře,
bych odkryl bídné pikle lháře
a usvědčil tě, zlosyna!
ADOLF:
Ty sám jsi vien vším,
ty sám!
Ty sám jsi ve svou zkázu pádil,
se s luzou bratřil,
s luzou řádil!
BOHUŠ:
Tys nástrahou a pomluvou
ovládnul duši starcovou.
ADOLF:
Ty sám jsi s myslí zvrácenou
se pojil s chasou vzbouřenou.
JULIE:
Ach, Adolf, on to sám!
ADOLF:
Ty sám jsi nízkou neřestí
čest zkalil svého stavu!
BOHUŠ:
Kletba má a mé neštěstí
padniž na hlavu tvou!
JULIE:
Ach, ach!
Ó, bože, přispěj nám!
On strastí našich příčina,
tys naděj naše jediná,
ó, Bože, přispěj nám!
BOHUŠ:
My hlásíme se k právu,
ty chvěj se, ustup nám!
ADOLF:
Já jsem tu ve svém právu,
já neustoupím vám!
TERINKA a BENDA:
Ach, což se stalo, což se činí!
Ó, jak si hrozí, jak se viní!
JIŘÍ:
Ó, jaká zášť, ó, jak se viní,
kdo je ten muž, já vím to nyní!
ADOLF:
Zatkněte toho muže!
Je to agent revoluce, Jakobín!
SBOR:
Jakobín, Jakobín, Jakobín!
BOHUŠ:
Ty si troufáš, bídný je tvůj čin!
Pán statku soud zde vykonává,
chci k němu jít, mám k tomu práva!
ADOLF:
Kde průvodní tvé listy?
BOHUŠ:
Tu je máš!
ADOLF:
Ludvík Holman.
BOHUŠ:
Na cizí jméno znějí, platnost nemají!
Stíháni byvše, uprchli jsme potají.
Mé pravé jméno, ty je znáš.
A ještě někdo zná mne,
hrabě váš, otec můj!
SBOR:
Jeho otec!
ADOLF:
Tys podvodník a lhář,
že hraběte syn mrtev, znám!
BOHUŠ:
Nuž veďte mne před jeho tvář,
ať rozsoudí on sám!
ADOLF:
Nuž dobře, veďte jej.
Pak z vězení, než svitne den,
potají budiž odveden!
BOHUŠ:
Jen dovrš míru zločinu,
dej spoutat mne, ty zlosynu!
ADOLF:
Chceš k hraběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
TERINKA, BENDA, PURKRABÍ a SBOR:
Hleďte na ně, záštím planou!
JULIE:
Ó, jaká chvíle strašlivá!
TERINKA, BENDA, PURKRABÍ a SBOR:
Proti sobě míří hanou!
JULIE:
Mou duši úzkost rozrývá,
ty vyslyš nás, ó, Bože můj!
BOHUŠ:
Ty šílený, se zničíš sám!
Já, zrádče, tebou pohrdám!
ADOLF:
Chceš k raběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
Mne zničit chceš, mne vyzýváš,
však pomstu mou, tu cítit máš!
JULIE:
Ó, vyslyš nás, ó, Bože můj,
ó, smiluj se, jej ochraňuj!
Mou duši úzkost rozrývá,
ty vyslyš nás, ó, Bože můj,
ó, smiluj se, jej ochraňuj!
TERINKA, JIŘÍ, BENA, PRKRABÍ a SBOR:
Hněvivými míří slovy,
co se stalo, kdož nám poví!
Hleďte na ně, záštím planou,
proti sobě míří hanou!
Souzen bude, pravdu zvíme,
kdo ten muž je, uslyšíme!
ADOLF:
Chceš k raběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
BOHUŠ:
Jen k soudu pojď, tam promluvím!
Jen pojď a chvěj se, zhyne klam!
To chvíle pomsty, kterou žádám!
最終更新：2014年05月14日 17:39
