PART II
18.
ÚVOD
SVATAVA:
Ó, v jaké šeré lesní stíny
se, paní moje, ubíráš.
Skal tesy rostou v strmé klíny,
co hvozdů temná, děsná stráž.
I zvěř tu prchá zděšená,
jen v skalách mluví ozvěna,
ó srdce moje hrůza chvátí,
ne, s tebou nepůjdu více dál!
Já neměla ti víry dáti,
když vedla´s mne sem v stíny skal.
Víš, od té doby, onen kmet
co objevil se na Mělníce,
tvou duší víří příval běd,
ty nemáš klidu, stání více.
To divné kouzlo, jež z jeho slov
se jako bouřná blýskavice lilo,
jak schvátilo tě, jak tě podmanilo!
Jak vyhnalo tě z hradu stěn,
jak posilou ti cestou bylo!
Jak změněn den tvůj i tvůj sen,
jak pevná k chůzi slabá noha!
Já cítím, že tvůj život celý
byl dosud blud a klam a lež!
19.
SVATAVA:
Teď ptám se tě: co najít chceš?
Ó rci, proč tvé sem kroky spěly?
LUDMILA:
Já pravého chci najít boha;
což nevíš, co mně řekl sám:
"Vstup v nitro své,
mým bytem není země,
však sama najdeš mne
a přijdeš ke mně!"
A poslušná já pospíchám.
SVATAVA:
Viz, kterak trhlina tam v skále zeje,
ji kořen stromu svislý zpola kreje,
a v skále před ním trochu výš,
ční divné znamení, ten kříž!
Jej v ruce měl, když přišel v hrad,
ten kříž, ten kříž!
LUDMILA:
Pojď, nahlédněm, tam bydlí snad.
Mně srdce tluk to hlasně praví,
že pouze on mne pochyb zbaví.
Hleď, cosi u vchodu se míhá sluje,
jak zadržeti ňader těžký ston,
kdos vystupuje, to on!
20.
IVAN:
Já neklamal se, buď vítána, dcero!
Tě neděsilo tedy lesů šero,
skal útesy a výmol cest
a zvěře řvaní, balvan, klest;
jak tušil jsem, tys přišla přec!
Jak horlivá, tak buď též stálá,
já odhalím ti nové věci,
tu pravdu, jež se v kříži skrývá
a požehnáním na svět splývá.
21.
LUDMILA:
Dík, otče, já se nezklamala,
chci poznat pravdu, bludu tíž
chci zapomnít, chci cítit kříž.
22.
IVAN:
Nuž tedy pověz a pojmi v srdce svoje,
že v světě čeká nás jen blud a boje,
že těžká je to, trnovitá cesta
tím žitím k bráně nebeského města,
že moc a sláva před Pánem jsou ničím,
že v lásce jenom blaha věčný zdroj.
23.
LUDMILA:
Ó, dopřej, ať se v pokoře dál cvičím
a modlitby mé s tvými, otče, spoj!
24.
IVAN:
Tam Kristův kříž,
buď zdráv ten kříž,
jímž viny tíž
je lehká všem.
25.
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Vesele hvozdem, vesele polem,
divoce srázy, skalinou, dolem
za kancem, medvědem chvátá náš sbor!
Na pleci šípy bouřlivě chřestí,
fičí a letí skrz houště, klestí,
a lovu štěstí odmění sílu a odmění vzdor!
Vesele hvozdem, vesele polem,
divoce srázy, skalinou, dolem
za kancem, medvědem chvátá náš sbor!
LUDMILA:
Ó, rozeznávám lesních rohů zvuk,
ó, s bázní jen ten nápěv ucho slyší!
SVATAVA:
Již vidím tesák, meč a šíp a luk,
ó, modlitbo, spěj rychle k nebes výši!
IVAN:
Ký v šero lesů zaléhá to hluk,
ta píseň divá co chce v této tiši?
LUDMILA, SVATAVA, IVAN:
Sbor divých lovců houštinou sem pílí,
ó, velký bože, stůj při nás v té chvíli!
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Kdo se nám může do cesty stavit?
Všecko chcem zdeptat, strhat a splavit,
rokliny slezeme i štíty hor,
tesákem, šípem anebo pěstí
skolíme medvěda, když vlákán v scestí
a lovu štěstí odmění sílu a odmění vzdor.
26.
BOŘIVOJ:
Ó, jaký obraz oku mému
se v stínu lesním otvírá!
Laň poraněná šípem v boku
ve posledním juž padla skoku,
u nohou starce umírá.
On rukou nad ní dělá znamení,
šíp vytáh; ó, hrůzo! Jaké zděšení!
Laň zdráva lehá k němu blíže
a vděčně ruce jeho líže!
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Mne jímá strach, mne jímá děs,
je po radostech lovu dnes;
ký zloboh nám to v cestu sem
se divným staví zázrakem!
BOŘIVOJ:
Ó, jaká sličná mladá dívka
se tají v skále zraku mému,
co divně v ňadro se mi vkrádá
a praví srdci vzbouřenému:
Zde cíl a konec lovů tvých,
na jiný lov se vypravíš!
Ó, starče, stůj mi rychle v slovu,
kdo jsi, kdo ona, promluv již!
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Mne jímá strach, mne jímá děs,
je po radostech lovu dnes;
ký zloboh nám to v cestu sem
se divným staví zázrakem!
27.
IVAN:
Já bludné duše světlu vracím,
tmy roptyluji, modly kácím,
jsem sluha boží, znak můj kříž!
28.
SBOR:
Ó neklamu se, chápu juž,
toť strašlivý ten svatý muž,
jenž na Mělníce s důvěrou
v prach skácel modlu sekerou
a dívka vedle spanilá
je velká kněžna Ludmila!
29.
BOŘIVOJ:
Ach, ona, po níž srdce moje prahne
jak po sluneční záři mladý den!
Ó, kmete, mluv, kde cesta jen se táhne,
chci věřit, chci být k světlu uveden.
IVAN:
Nu, tak se pokoř divům božím;
v tvou ruku, chceš-li, její složím,
však musíš bludů starých nechat,
jak ona za světlem spěchat,
jímž Kristus jest!
BOŘIVOJ:
Chci podstoupiti všecko,
já drsný lovec v rukou tvých jsem děcko.
Ó, veď mne, kam chceš, jen ona když
na konci této pouti u mne stane!
IVAN:
Tvá duše bludem těžkých hříchů stoná
a její jako rajská lilje plane.
30.
BOŘIVOJ:
Ó, cestu ukaž mi, jak ji mám dobýt,
chci všechno podniknout, poklekám,
chci duši květem svatých ctností zdobit
a pokání se zkoušky nelekám!
Svůj trůn, své žezlo k nohoum tobě skládám,
před křížem Krista i před tebou padám,
před křížem Krista Pána na kolena padám!
31.
SBOR:
Ó, vizte, kníže náš vrhá se na kolena,
jeť zlomen jeho divé pýchy vzdor!
Ó buď nám kněžnou ze všech vvolená,
jež krásy a ctnosti velký jsi vzor!
32.
LUDMILA:
Ó, kterak mohu zvednout k tobě zraku,
ku výši tvé, ó, kníže všemocný?
Já pravdu hledám zde, jež skryta v mraku,
a k tomu Ivan byl mi pomocný.
33.
SBOR:
Ó běda, nechce slyšet jeho lkaní!
34.
BOŘIVOJ:
Jak z krásného snu náhle procitlý,
se svíjím u tvých nohou: Smilování!
IVAN:
To učil z kříže, dcero, Bůh tvůj nový;
ó, dej mu ruku, ó, dej! Přátelskými slovy
tu velkou ránu jeho zahoj nitra;
což nevidíš, vždyť křesťanem chce býti!
Ó, svol jen, svol a zář nového jitra
nad celou vlastí vzplane v lepší žití!
35.
LUDMILA:
Já hledala jsem záři tohojitra
a cítila jsem v sobě lepší žití...
SVATAVA:
Já tonu v tmách, ó kde jsi, záře jitra?
Čím v rukou osudu je lidské žití?
BOŘIVOJ:
Ó, divuplné kouzlo toho jitra,
v směr jiný obrací se moje žití...
IVAN:
Ó, svol jen, svol a zář nového jitra
nad celou vlastí vzplane v lepší žití...
LUDMILA:
...z mých očí slzy a modlitba z nitra
se nesly k světlu, které z kříže svítí!
SVATAVA:
Čím naše naděje a tuchy nitra,
čím slza, která v oku lásky svítí?
BOŘIVOJ:
... a květy pučí z pouště mého nitra
a nové slunce v nový život svítí!
IVAN:
...tma ustoupí a Satana léč chytrá
se v slunci rozplyne, jež z kříže svítí!
LUDMILA:
Ty s tváří otce, slovem apoštola
mne povznášíš až nad edenský práh.
SVATAVA:
Ač zdráhám se, vím, duch můj neodolá,
má celá minulost se kácí v prach.
BOŘIVOJ:
Vše nadarmo, má duše neodolá,
ó, světlo žití, vítej, vítej v tmách.
IVAN:
Vzplá srdce touhou, duše neodolá
a křídlem lásky letí v rajský nach.
SBOR:
Ó, dive lásky, jak tě velebit?
Zde vázne slovo, ret je žasem němý,
ó, hloubko lásky, jak tě pojme cit!
SBOR ANDĚLŮ
Níž s říše rajské skrz červánků svit
juž nachylme se mraků peřejemi,
tam divem lásky spasen bude lid,
Pán žehná jemu svými divy všemi,
ráj sám to uklání se k české zemi.
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Slyš! Slyš!
Andělé jen šumí perutěmi
a Bůh sám s výše žehná české zemi.
PART II
18.
ÚVOD
SVATAVA:
Ó, v jaké šeré lesní stíny
se, paní moje, ubíráš.
Skal tesy rostou v strmé klíny,
co hvozdů temná, děsná stráž.
I zvěř tu prchá zděšená,
jen v skalách mluví ozvěna,
ó srdce moje hrůza chvátí,
ne, s tebou nepůjdu více dál!
Já neměla ti víry dáti,
když vedla´s mne sem v stíny skal.
Víš, od té doby, onen kmet
co objevil se na Mělníce,
tvou duší víří příval běd,
ty nemáš klidu, stání více.
To divné kouzlo, jež z jeho slov
se jako bouřná blýskavice lilo,
jak schvátilo tě, jak tě podmanilo!
Jak vyhnalo tě z hradu stěn,
jak posilou ti cestou bylo!
Jak změněn den tvůj i tvůj sen,
jak pevná k chůzi slabá noha!
Já cítím, že tvůj život celý
byl dosud blud a klam a lež!
19.
SVATAVA:
Teď ptám se tě: co najít chceš?
Ó rci, proč tvé sem kroky spěly?
LUDMILA:
Já pravého chci najít boha;
což nevíš, co mně řekl sám:
"Vstup v nitro své,
mým bytem není země,
však sama najdeš mne
a přijdeš ke mně!"
A poslušná já pospíchám.
SVATAVA:
Viz, kterak trhlina tam v skále zeje,
ji kořen stromu svislý zpola kreje,
a v skále před ním trochu výš,
ční divné znamení, ten kříž!
Jej v ruce měl, když přišel v hrad,
ten kříž, ten kříž!
LUDMILA:
Pojď, nahlédněm, tam bydlí snad.
Mně srdce tluk to hlasně praví,
že pouze on mne pochyb zbaví.
Hleď, cosi u vchodu se míhá sluje,
jak zadržeti ňader těžký ston,
kdos vystupuje, to on!
20.
IVAN:
Já neklamal se, buď vítána, dcero!
Tě neděsilo tedy lesů šero,
skal útesy a výmol cest
a zvěře řvaní, balvan, klest;
jak tušil jsem, tys přišla přec!
Jak horlivá, tak buď též stálá,
já odhalím ti nové věci,
tu pravdu, jež se v kříži skrývá
a požehnáním na svět splývá.
21.
LUDMILA:
Dík, otče, já se nezklamala,
chci poznat pravdu, bludu tíž
chci zapomnít, chci cítit kříž.
22.
IVAN:
Nuž tedy pověz a pojmi v srdce svoje,
že v světě čeká nás jen blud a boje,
že těžká je to, trnovitá cesta
tím žitím k bráně nebeského města,
že moc a sláva před Pánem jsou ničím,
že v lásce jenom blaha věčný zdroj.
23.
LUDMILA:
Ó, dopřej, ať se v pokoře dál cvičím
a modlitby mé s tvými, otče, spoj!
24.
IVAN:
Tam Kristův kříž,
buď zdráv ten kříž,
jímž viny tíž
je lehká všem.
25.
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Vesele hvozdem, vesele polem,
divoce srázy, skalinou, dolem
za kancem, medvědem chvátá náš sbor!
Na pleci šípy bouřlivě chřestí,
fičí a letí skrz houště, klestí,
a lovu štěstí odmění sílu a odmění vzdor!
Vesele hvozdem, vesele polem,
divoce srázy, skalinou, dolem
za kancem, medvědem chvátá náš sbor!
LUDMILA:
Ó, rozeznávám lesních rohů zvuk,
ó, s bázní jen ten nápěv ucho slyší!
SVATAVA:
Již vidím tesák, meč a šíp a luk,
ó, modlitbo, spěj rychle k nebes výši!
IVAN:
Ký v šero lesů zaléhá to hluk,
ta píseň divá co chce v této tiši?
LUDMILA, SVATAVA, IVAN:
Sbor divých lovců houštinou sem pílí,
ó, velký bože, stůj při nás v té chvíli!
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Kdo se nám může do cesty stavit?
Všecko chcem zdeptat, strhat a splavit,
rokliny slezeme i štíty hor,
tesákem, šípem anebo pěstí
skolíme medvěda, když vlákán v scestí
a lovu štěstí odmění sílu a odmění vzdor.
26.
BOŘIVOJ:
Ó, jaký obraz oku mému
se v stínu lesním otvírá!
Laň poraněná šípem v boku
ve posledním juž padla skoku,
u nohou starce umírá.
On rukou nad ní dělá znamení,
šíp vytáh; ó, hrůzo! Jaké zděšení!
Laň zdráva lehá k němu blíže
a vděčně ruce jeho líže!
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Mne jímá strach, mne jímá děs,
je po radostech lovu dnes;
ký zloboh nám to v cestu sem
se divným staví zázrakem!
BOŘIVOJ:
Ó, jaká sličná mladá dívka
se tají v skále zraku mému,
co divně v ňadro se mi vkrádá
a praví srdci vzbouřenému:
Zde cíl a konec lovů tvých,
na jiný lov se vypravíš!
Ó, starče, stůj mi rychle v slovu,
kdo jsi, kdo ona, promluv již!
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Mne jímá strach, mne jímá děs,
je po radostech lovu dnes;
ký zloboh nám to v cestu sem
se divným staví zázrakem!
27.
IVAN:
Já bludné duše světlu vracím,
tmy roptyluji, modly kácím,
jsem sluha boží, znak můj kříž!
28.
SBOR:
Ó neklamu se, chápu juž,
toť strašlivý ten svatý muž,
jenž na Mělníce s důvěrou
v prach skácel modlu sekerou
a dívka vedle spanilá
je velká kněžna Ludmila!
29.
BOŘIVOJ:
Ach, ona, po níž srdce moje prahne
jak po sluneční záři mladý den!
Ó, kmete, mluv, kde cesta jen se táhne,
chci věřit, chci být k světlu uveden.
IVAN:
Nu, tak se pokoř divům božím;
v tvou ruku, chceš-li, její složím,
však musíš bludů starých nechat,
jak ona za světlem spěchat,
jímž Kristus jest!
BOŘIVOJ:
Chci podstoupiti všecko,
já drsný lovec v rukou tvých jsem děcko.
Ó, veď mne, kam chceš, jen ona když
na konci této pouti u mne stane!
IVAN:
Tvá duše bludem těžkých hříchů stoná
a její jako rajská lilje plane.
30.
BOŘIVOJ:
Ó, cestu ukaž mi, jak ji mám dobýt,
chci všechno podniknout, poklekám,
chci duši květem svatých ctností zdobit
a pokání se zkoušky nelekám!
Svůj trůn, své žezlo k nohoum tobě skládám,
před křížem Krista i před tebou padám,
před křížem Krista Pána na kolena padám!
31.
SBOR:
Ó, vizte, kníže náš vrhá se na kolena,
jeť zlomen jeho divé pýchy vzdor!
Ó buď nám kněžnou ze všech vvolená,
jež krásy a ctnosti velký jsi vzor!
32.
LUDMILA:
Ó, kterak mohu zvednout k tobě zraku,
ku výši tvé, ó, kníže všemocný?
Já pravdu hledám zde, jež skryta v mraku,
a k tomu Ivan byl mi pomocný.
33.
SBOR:
Ó běda, nechce slyšet jeho lkaní!
34.
BOŘIVOJ:
Jak z krásného snu náhle procitlý,
se svíjím u tvých nohou: Smilování!
IVAN:
To učil z kříže, dcero, Bůh tvůj nový;
ó, dej mu ruku, ó, dej! Přátelskými slovy
tu velkou ránu jeho zahoj nitra;
což nevidíš, vždyť křesťanem chce býti!
Ó, svol jen, svol a zář nového jitra
nad celou vlastí vzplane v lepší žití!
35.
LUDMILA:
Já hledala jsem záři tohojitra
a cítila jsem v sobě lepší žití...
SVATAVA:
Já tonu v tmách, ó kde jsi, záře jitra?
Čím v rukou osudu je lidské žití?
BOŘIVOJ:
Ó, divuplné kouzlo toho jitra,
v směr jiný obrací se moje žití...
IVAN:
Ó, svol jen, svol a zář nového jitra
nad celou vlastí vzplane v lepší žití...
LUDMILA:
...z mých očí slzy a modlitba z nitra
se nesly k světlu, které z kříže svítí!
SVATAVA:
Čím naše naděje a tuchy nitra,
čím slza, která v oku lásky svítí?
BOŘIVOJ:
... a květy pučí z pouště mého nitra
a nové slunce v nový život svítí!
IVAN:
...tma ustoupí a Satana léč chytrá
se v slunci rozplyne, jež z kříže svítí!
LUDMILA:
Ty s tváří otce, slovem apoštola
mne povznášíš až nad edenský práh.
SVATAVA:
Ač zdráhám se, vím, duch můj neodolá,
má celá minulost se kácí v prach.
BOŘIVOJ:
Vše nadarmo, má duše neodolá,
ó, světlo žití, vítej, vítej v tmách.
IVAN:
Vzplá srdce touhou, duše neodolá
a křídlem lásky letí v rajský nach.
SBOR:
Ó, dive lásky, jak tě velebit?
Zde vázne slovo, ret je žasem němý,
ó, hloubko lásky, jak tě pojme cit!
SBOR ANDĚLŮ
Níž s říše rajské skrz červánků svit
juž nachylme se mraků peřejemi,
tam divem lásky spasen bude lid,
Pán žehná jemu svými divy všemi,
ráj sám to uklání se k české zemi.
BOŘIVOJOVA DRUŽINA:
Slyš! Slyš!
Andělé jen šumí perutěmi
a Bůh sám s výše žehná české zemi.
最終更新：2014年05月14日 17:43
