オペラ作曲家別索引

オペラ対訳完成

その他対訳完成

対訳一部完成

このサイトについて

アクセス数

  • 今日  -
  • 昨日  -
  • 累計  -

翻訳エンジン


bose_soundlink_color_ii



PRVNÍ JEDÁNÍ


Obertura

(Dej se odehrává v meste Kalinove na brehu Volhy v 60tych letech 19. století. Mezi II.a III. jednáním uplynou dva tydny)

První Tableau

(Verejny sad na vysokém brehu Volhy; daleky vyhled do kraje. Vpravo dum Kabanovych. Lavicky na ceste sadu. Kere. Odpolední slunce)

KUDRJÁS
(sedí na lavicce, dívá se na Volhu.)
Zázrak!

(Glasa prichází z domu Kabanovych.)

Vskutku, treba ríci, ze zázrak,
Glaso! Vidís, brachu,
dvacetpet let uz denne se dívám za Volhu
a nemohu se vynadívat.

GLASA
(ledabyle)
Nu, a co?

KUDRJÁS
Neobycejny pohled!
Ta krása! Duse se raduje.

GLASA
To je toho!

KUDRJÁS
Rozkos! A ty jen: „To je toho!“
Mela bys jen prihlédnout,
jaká krása tají se v prírode!

GLASA
Nu, arci! Jaká s tebou rec!
Jsi ucitel, chemik, mechanik!

KUDRJÁS
(ukazuje stranou)
Podívej se, kdo to tam tak rozkládá rukama!

GLASA
To Dikoj, vadí se se synovcem.

KUDRJÁS
To si nasel místo!

GLASA
Najde si je vsude.
Upadl mu do rukou Boris Grigorjevic.

KUDRJÁS
Tak si na nem pojezdí!
Jako by od se retezu utrh’!

(Dikoj a Boris se blízí. Glasa odbehne k domu.)

Pojd’me mu s cesty! Jeste
by se na nás chytil.

(popojde do sadu.)

DIKOJ
(k Borisovi)
Darmochlebe! Prisel jsi sem lelky chytat?
At’ se mi ztratís!

BORIS
Co budu doma delat,
Je svátek!

DIKOJ
Najdes si práci, jenom chtít!
Rekl jsem ti uz, jednou, dvakrát, trikrát:
„Nechod mi na oci! Nechod mi na oci!“
Ale vsecko marno!
Más snad málo místa?
Kam se zvrtnu, vsude te potkám.
Fuj, proklatce!
Co tu stojís?
Mluvím k tobeci ne?

(Podivá se na Borise.)

BORIS
Ah, ah,ah!

DIKOJ
Neposlouchej, co říkám?

BORIS
Vzdyt slysím! Co mám delat?

DIKOJ
Aby ses propadl!

(Jde k domu Kabanovych, ke Glasi, jez stojí na záprazí.)

Vida ho, jak se na cloveka vesí!
Je baryna doma?

GLASA
Je v sadu!

(Dikoj si odplivne a zajde do sadu.)

KUDRJÁS
(popojde k Borisovi)
Copak s ním máte za jednání?
Nemuzu toho pochopit, ze se vám
chce zít u neho a snáset nadávky.

BORIS
Kdez by se mi chtelo!
Musím!

KUDRJÁS
Ale procpak musíte, ze se tak ptám?

BORIS
Proc bych neodpovedel?
Znal jste moji babicku?

KUDRJÁS
Anfisu Michajlovnu?

BORIS
Ta nemela tatínka ráda, protoze si vzal slechticnu.
Z té príciny zili v Moskve.
Maminka ríkávala,
ze nemohla ani tri dny s rodinou se snésti.

KUDRJÁS
Darmo mluvit!

BORIS
Vse jí pripadalo tak kruté!

KUDRJÁS
To by si clovek musil prílis zvykat.

BORIS
Rodice nás v Moskve
dobre vychovali, niceho pro nás nelitovali.
Mne dali do obchodní akademie
a sestru do pensionátu.
Ale potom oba zemreli na choleru a
já se sestrou jsme zustali sirotami.
Potom slysím, ze také babicka
tady zemrela a zanechala závet,
aby nás stryc vyplatil, az
budeme plnoletí, s podmínkou –

KUDRJÁS
Jakou?

BORIS
– budeme-li k nemu uctiví.

KUDRJÁS
Tak, to vase zálezitost spatne dopadá!

BORIS
Kdybych já byl sám, nechal bych vse
a ujel bych. Ale sestry je mi líto.
Uz pro ni psal,
ale mamincini príbuzní jí nepustili.
Jaky byl by to pro ni zde zivot?

KUDRJÁS
Ó, je!

BORIS
To pomyslení je mi straslivé!

KUDRJÁS
Jaky neurvalec!

(Glasa pristoupí k príchoz í Fekluse.)

KUDRJÁS
Copak je?
Snad uz nechodí lidé z vecerní bohosluzby?
Nuz sbohem, pujdu téz.

BORIS
Poseckej! Poseckej jeste!

(stísnene)

Hubím svoje mládí. Ó, hubím svoje mládí!

FEKLUSA
(ke Glasi)
Krása je to, má milá!
Krása! Spanilost!

BORIS
Jará léta, jen strádání, jen strádání!
A radost zivota?

FEKLUSA
Nac o tom mluvit! Nac o tom mluvit!

BORIS
Hledej ji v blednoucích cerváncích!

FEKLUSA
Jací lidé bohabojní, stedrí,
ti Kabanovych.

BORIS
(vzrusene)
Kabanovych?

(Feklusa zajde s Glasou do domu.)

KUDRJÁS
(Reakce na vyslechnutí poslední větu Glasha)
Je to svatousek,
zebráky podeluje,
ale domácí by
k smrti ukousala.

BORIS
Chodím jak omámeny.
Nac to jeste? Zamilovat se jeste!

KUDRJÁS
A do koho?

BORIS
Do vdané! Hle, tady jde s muzem a tchyne
s nimi. Nuz, nejsem-li hlupák?
Nejsem-li hlupák?

KUDRJÁS
Toho musíte nechat, nechcete-li ji zahubit.

BORIS
Podívejme se na ni za rohem!

(Ustoupí s Kudrjásem za roh domu. Z protejsí strany pricházejí k domu Kabanovych: Katerina, Varvara, Kabanicha s Tichonem.)

A potom bez domu. Cha! cha! cha! cha!

(Zmizí s Kudrjásem za rohem.)

KABANICHA
(k Tichonovi tvrde)
Chces-li matky poslechnout,
pojedes na trh do Kazane,
kam otec vzdy jezdíval, a to dnes!

TICHON
Nu, jak vás neposlechnout!

KABANICHA
Verila bych ti, kdybych vlastníma
ocima nevidela, na vlastní usi neslysela;
uz dávno vidím,
ze je ti zena matky milejsí!
Uz od tech dob, co jsi se ozenil,
nepozoruji drívejsí lásky.

TICHON
V cempak to shledáváte?

KABANICHA
Ve vsem!
Co nevidím ocima, o tom poví srdce!

TICHON
Ale maminko, co vás napadá!

KATERINA
(klidne)
Pro mne jste vy, maminko,
jako rodná matka, co vás napadá,
a Tichon má vás také rád!

KABANICHA
(impulzivní a autoritářského)
Ty bys mohla mlcet, mohla mlcet.
Nikdo se te neptal.
Nezastávej se ho. Vzdyt’ ti ho neubude...

VARVARA
(pro sebe)
Nasla si místo pro svoje kázání.

KABANICHA
Vzdytje to také muj syn! Co jsi vyskocila?
Do ocí sebou zavrtet.
Aby videli snad, jak más muze ráda?

KATERINA
To mi ríkat nemusíte.
Proc mne urázíte?
Trpet pro nic za nic.
At pred lidmi ci bez lidí, vzdycky jsem stejná.

(Hrde odchází a vejde do domu.)

KABANICHA
Vida, vázny ptácek!
Hnedle se urazila.

(k Tichonovi)

Mozná, zes mel matku rád,
dokuds byl sám, ale ted, co mászenu...

TICHON
Jedno druhému neprekází;
obemám rád.

KABANICHA
Tak tedy zenu za matku menís?
A pak se temá bát,
kdyz po tvojím
se zenou vseho jen s láskou?
Ani pohrozit?
Atsi má treba milence?

TICHON
Ale maminko, vzdytmemá ráda!

KABANICHA
To snad také nic není? Ani okriknout?

TICHON
(vyhruzkou)
Ale maminko!

KABANICHA
No mluv, to také nic není?

TICHON
Ale – na mou dusi!

KABANICHA
Hlupáku!
Jen pro hrích! Jdu domu.

(Vzdychne si a chvatne odchází do domu.)

TICHON
(k Varvare)
Tak vidís, porád jen pro ni!

VARVARA
(rozhodne)
Copak za to muze?
Matka ji pronásleduje, a ty také!
A pak jesteríkás, ze ji másrád.

(prudce)

Co stojís, preslapujes?
Na ocích ti vidím, co bys rád:
zpít se!

(Tichon beze slova odvrávorá.)

Je mi jí líto.

(u vchodu do domu v rozpacích, má-li vejít.)

Totse ví, ze líto. Mám ji ráda.

(na prahu domu)

Procbych ji nemela mít ráda?

Intermezzo

Druhé Tableau

(Pokoj v domé Kabanovych. Vpravo a uprostred dvere, nalevo vyklenek. Katerina a Varvara pri rucní práci)

KATERINA
(odkládá vysívání.)
Vís, co mi napadlo?

VARVARA
Co?

KATERINA
Proc lidé nelétají.

VARVARA
Nechápu, co pravís!

KATERINA
Povídám – proc lidé nelétají, tak jako ptáci
nelétají. Vís, zdává se mi nekdy, ze jsem pták.
Tak me to láká vzlétnout! Chci to zkusit!

(Chce lítat.)

VARVARA
Co vyvádís?

KATERINA
(vzdychajíc)
Jaká jsem byvala rozpustilá!
A u vás jsem docela uvadla.

VARVARA
Myslís, ze toho nevidím?

KATERINA
Ach, byla jsem zcela jinsí!
Zila jsem, po nicem netouzíc, jako ptáce
na svobode!
Maminka duse ve mne netusila,

(se smíchem)

strojila me jak panenku!
Vís, jak jsem zila za svobodna?
Hned Ti to povím. Vstávala jsem casne.
Bylo-li to v léte, vysla jsem ke studánce a umyla se.
Pak prinesu si vodicky a vsechny,
vsechny kvetinky v dome zaleju.

VARVARA
U nás je to zrovna tak!

KATERINA
Potom jsem sla do kostela.
Já k smrti ráda chodila do kostela.
Byvalo mi, jak bych stoupala do ráje.
Nikoho nevidím, neslysím,
casu nevnímám,
ani kdyz bohosluzby koncí.

(v stále vetsím vytrzení)

Maminka rikávala, ze na mne vsichni hledeli,
co se to se mnou deje!
A vís – za slunecního dne,
kdyz z kopule padal takovy svetelny
sloup a v nem valil se dym jako oblaka
a stávalo se mi, ze jsem v tom sloupu
vídala lítat andely a zpívat. –

(Ztisí se.)

A já padnu na kolena a plácu;
a já sama nevím,
proc modlím se a plácu. – Tak me tam nasli. –
A jaké sny se mi zdávaly, jaké sny!

(začíná vyvyšovat více)

Jak bych videla zlaté,
vysoké chrámy a hory a
stromy, a bylo mi, jak bych létala,
vysoko létala – a vsude zpívají hlasy neviditelné!

VARVARA
Káto, co je s tebou?

KATERINA
(ve vzrustajícím rozechvení)
A cypríse voní –

VARVARA
Co je s tebou?

KATERINA
(chytne Varvaru za ruku s úzkostí.)
Nejaky hrích na mne jde!
Jako bych stála nad propastí –
nekdo me do ní strkal a já nemám
za co se chytit –

VARVARA
Co se s tebou deje?

(vydesena)

Jsi zdráva?

KATERINA
(Ztisí se.)
Zdráva... Radeji bych byla nemocna.
Taková divná touha do hlavy mi leze
a nikam nemohu jí uniknout.
Zacnu premyslet a nemohu myslenky sebrat.
Jazykem premílám slova,
ale na mysli mi tane neco jiného.
Jako by mi d’ábel naseptával –
a samé takové nedobré veci, az je mi hanba
pred sebou samotnou!
A v noci...

VARVARA
Co se ti zdává?

KATERINA
Varjo! Nemohu spát.
Porád mne zní v uchu takové naseptávání.
Kdosi se mnou tak laskave mluví,
jak kdyz holub
vrká, jak by me objímal, tak vrele, tak vrele,
horoucne, jak by me nekam vedl a…

VARVARA
(chvatne)
Nu a?

KATERINA
A já jdu, a jdu – za ním!

(Náhle se vzpamatuje.)

Ale nac tobe to vykládám?
Jsi dívka! Ale nac tobe to vykládám? Jsi dívka!

VARVARA
(ohlízejíe se.)
Ó, povídej! Jsem horsí nez ty!
Horsí nez ty! Povídej!

(Zavře dveře Barbara spoluvinu postoj)

KATERINA
Nuz, co povídat? Stydím se!

VARVARA
Není treba se stydet!
Nac bych já te soudila!
Mám svoje hríchy.

KATERINA
Vzdyt’ je to takovy hrích,
kdyz miluji jiného!
Co si pocnu? Kam se podeju?

VARVARA
Mozná, ze se udá s ním se videt?

KATERINA
(prudce)
Ne, ne! Co myslís? Chran
Pán Buh!

VARVARA
Nu coz!

(Tichon vstoupí z pravych dverí, nastrojen k ceste.)

KATERINA
(vrhá se k Tichonovi a objímá jej.)
Tiso!

VARVARA
Zbláznila jsi se!

(odbehne)

KATERINA
Tiso! Neodjízdej!

(Glasa a Feklusa vstupují z pravych dverí, vynásejí zavazadla.)

FEKLUSA
(ke Glase)
Na dlouho jede?

GLASA
Ne na dlouho.

(Vyjdou prostredními dvermi.)

KATERINA
Tiso, neodjízdej! Holoubku muj! Neodjízdej!

TICHON
Nelze, Káto!
Jak nepojedu, kdyzmaminka posílá!

KATERINA
Vezmi metaké s sebou! Vezmi me!

TICHON
(vyvinuje se z jejího objetí.)
Není to mozné!

KATERINA
Procby nebylo mozné?
Cozpak uzmne nemásrád?

TICHON
Ne, mám terád!
Ale z takové otrociny clovek by utekl
od zeny krasavice nevím jaké –
a má-li clovek po celyzivot takhle zít –
utece i od zeny!

KATERINA
(zarazena)
Jak temám pak mít ráda,
kdyztaková slova mluvís.

TICHON
Slova sem, slova tam! Kdo se v tobe vyzná?

KATERINA
(pláce.)
Kam se já, ubozka, podeju?
Kdo se mne zastane?

TICHON
Prestan!

KATERINA
(pristoupí k muzovi a privine se k nemu.)
Tiso, holoubku, kdybys zustal doma, nebo me
vzal s sebou, tolik bych te mela ráda,

(laská ho)

tak bych te laskala!
Tiso, komu me tady nechás?

TICHON
Nevyznám se v tobe, Káto.
Jindy clovek slova z tebe nedostane, a ted?

KATERINA
Tiso, komu me zanechás?

TICHON
Vzdyt vís, ze jinak nelze.
Jaká tedy pomoc.

KATERINA
Tiso, stane se bez tebe nestestí!
Stane se nestestí.

(náhle)

Vís tedy, co?
Zádej ode mne nèjakou straslivou prísahu...

TICHON
Jakou prísahu?

KATERINA
Nu takovou – ze za tvojí neprítomnosti za zádnou
cenu s nikym cizím ani nepromluvím, nikoho
nespatrím, ze ani pomysliti neopovázím se,
krome na tebe –

TICHON
Ale nac to?
Nac to?

KATERINA
Pro pokoj mojí duse,
prokaz mi tu milost!

TICHON
Jakpak muzes za sebe rucit?

KATERINA
(padá na kolena.)
Abych ani otce,
ani matky vícekrát nespatrila!
Abych bez pokání umrela, jestlize...

TICHON
(zdvihá ji se zeme. Přerušení a tvrdí, před tím, než dopadne na zem)
Nu, copak? Co delás?
Vzdytje to takovyhrích!

KABANICHA
(za scénou)
Je cas, Tichone!

(Katerina a Tichon jako primrazeni.)

KABANICHA
(vstoupí)
Nu tak! Vsecko je hotovo, koneuzdojeli.

TICHON
(nerozhodne)
Ano, prosím,
bude cas, maminko!

KABANICHA
Nu tak, copak stojís?

TICHON
Co poroucíte?

KABANICHA
Copak neznásporádku?
Naridzene, jak se chovat za tvé neprítomnosti.

TICHON
Vsak ona jistesama ví...

KABANICHA
Zádné odmlouvání! Rychle narizuj,
abych i já slysela, co narizujes!
A pak, az se vrátís, zeptás se jí,
zda vsecko splnila.

TICHON
(nerozhodne)
Poslouchej maminku!

KABANICHA
Rekni jí, aby nebyla hrubá.

TICHON
Nebud hrubá...

KABANICHA
Aby ctila tchyni jak rodnou matku.

TICHON
Kato, cti maticku jako rodnou matku...

KABANICHA
At nesedí se zalozenyma rucickama.

TICHON
Pracuj neco za mojí nepritomnosti...

KABANICHA
At nebloumá ocima z oken.

TICHON
(vybuchne.)
Ale maminko!

KABANICHA
Bude to?

TICHON
(odstoupil a poslušný)
Nedívej se z oken...

KABANICHA
At po mladych lidech nekouká.

TICHON
(prudce)
Ale maminko, na mou dusi!

KABANICHA
Jen zádné okolky! Je lépe vsechno prikázat!

TICHON
Nedívej se na mladíky.

(Katerina zhroucena.)

KABANICHA
(odchází, na záprazí se zastavuje.)
A ted si spolu promluvte.

(Odchází.)

TICHON
(ke Katerine.)
Hnevás se na mne?

KATERINA
Ne!

(tvrde)

Sbohem!

KABANICHA
(se vrací a s ní Varvara a Glasa.)
Nu, Tichone, uzmáscas. Jed, sbohem!

(Posadí se.)

Sednete vsichni!

(Vsichni usednou.)

Nuzs bohem!

(Povstane a vsichni za ní povstanou.)

TICHON
(pristoupí k matce.)
Sbohem, maminko!

KABANICHA
(posunkem ukazuje k zemi.)
K nohám, k nohám!

(Tichon pokloní se az k nohám, potom se líbá s matkou.)

Se zenou se rozluc!

(Katerina jde zvolna k Tichonovi padne mu okolo krku.)

Nestydatá!
Loucísse s milencem?

TICHON
Sbohem, sestrícko! Sbohem, Glaso!

(Vybehne rychle.)
PRVNÍ JEDÁNÍ


Obertura

(Dej se odehrává v meste Kalinove na brehu Volhy v 60tych letech 19. století. Mezi II.a III. jednáním uplynou dva tydny)

První Tableau

(Verejny sad na vysokém brehu Volhy; daleky vyhled do kraje. Vpravo dum Kabanovych. Lavicky na ceste sadu. Kere. Odpolední slunce)

KUDRJÁS
(sedí na lavicce, dívá se na Volhu.)
Zázrak!

(Glasa prichází z domu Kabanovych.)

Vskutku, treba ríci, ze zázrak,
Glaso! Vidís, brachu,
dvacetpet let uz denne se dívám za Volhu
a nemohu se vynadívat.

GLASA
(ledabyle)
Nu, a co?

KUDRJÁS
Neobycejny pohled!
Ta krása! Duse se raduje.

GLASA
To je toho!

KUDRJÁS
Rozkos! A ty jen: „To je toho!“
Mela bys jen prihlédnout,
jaká krása tají se v prírode!

GLASA
Nu, arci! Jaká s tebou rec!
Jsi ucitel, chemik, mechanik!

KUDRJÁS
(ukazuje stranou)
Podívej se, kdo to tam tak rozkládá rukama!

GLASA
To Dikoj, vadí se se synovcem.

KUDRJÁS
To si nasel místo!

GLASA
Najde si je vsude.
Upadl mu do rukou Boris Grigorjevic.

KUDRJÁS
Tak si na nem pojezdí!
Jako by od se retezu utrh’!

(Dikoj a Boris se blízí. Glasa odbehne k domu.)

Pojd’me mu s cesty! Jeste
by se na nás chytil.

(popojde do sadu.)

DIKOJ
(k Borisovi)
Darmochlebe! Prisel jsi sem lelky chytat?
At’ se mi ztratís!

BORIS
Co budu doma delat,
Je svátek!

DIKOJ
Najdes si práci, jenom chtít!
Rekl jsem ti uz, jednou, dvakrát, trikrát:
„Nechod mi na oci! Nechod mi na oci!“
Ale vsecko marno!
Más snad málo místa?
Kam se zvrtnu, vsude te potkám.
Fuj, proklatce!
Co tu stojís?
Mluvím k tobeci ne?

(Podivá se na Borise.)

BORIS
Ah, ah,ah!

DIKOJ
Neposlouchej, co říkám?

BORIS
Vzdyt slysím! Co mám delat?

DIKOJ
Aby ses propadl!

(Jde k domu Kabanovych, ke Glasi, jez stojí na záprazí.)

Vida ho, jak se na cloveka vesí!
Je baryna doma?

GLASA
Je v sadu!

(Dikoj si odplivne a zajde do sadu.)

KUDRJÁS
(popojde k Borisovi)
Copak s ním máte za jednání?
Nemuzu toho pochopit, ze se vám
chce zít u neho a snáset nadávky.

BORIS
Kdez by se mi chtelo!
Musím!

KUDRJÁS
Ale procpak musíte, ze se tak ptám?

BORIS
Proc bych neodpovedel?
Znal jste moji babicku?

KUDRJÁS
Anfisu Michajlovnu?

BORIS
Ta nemela tatínka ráda, protoze si vzal slechticnu.
Z té príciny zili v Moskve.
Maminka ríkávala,
ze nemohla ani tri dny s rodinou se snésti.

KUDRJÁS
Darmo mluvit!

BORIS
Vse jí pripadalo tak kruté!

KUDRJÁS
To by si clovek musil prílis zvykat.

BORIS
Rodice nás v Moskve
dobre vychovali, niceho pro nás nelitovali.
Mne dali do obchodní akademie
a sestru do pensionátu.
Ale potom oba zemreli na choleru a
já se sestrou jsme zustali sirotami.
Potom slysím, ze také babicka
tady zemrela a zanechala závet,
aby nás stryc vyplatil, az
budeme plnoletí, s podmínkou –

KUDRJÁS
Jakou?

BORIS
– budeme-li k nemu uctiví.

KUDRJÁS
Tak, to vase zálezitost spatne dopadá!

BORIS
Kdybych já byl sám, nechal bych vse
a ujel bych. Ale sestry je mi líto.
Uz pro ni psal,
ale mamincini príbuzní jí nepustili.
Jaky byl by to pro ni zde zivot?

KUDRJÁS
Ó, je!

BORIS
To pomyslení je mi straslivé!

KUDRJÁS
Jaky neurvalec!

(Glasa pristoupí k príchoz í Fekluse.)

KUDRJÁS
Copak je?
Snad uz nechodí lidé z vecerní bohosluzby?
Nuz sbohem, pujdu téz.

BORIS
Poseckej! Poseckej jeste!

(stísnene)

Hubím svoje mládí. Ó, hubím svoje mládí!

FEKLUSA
(ke Glasi)
Krása je to, má milá!
Krása! Spanilost!

BORIS
Jará léta, jen strádání, jen strádání!
A radost zivota?

FEKLUSA
Nac o tom mluvit! Nac o tom mluvit!

BORIS
Hledej ji v blednoucích cerváncích!

FEKLUSA
Jací lidé bohabojní, stedrí,
ti Kabanovych.

BORIS
(vzrusene)
Kabanovych?

(Feklusa zajde s Glasou do domu.)

KUDRJÁS
(Reakce na vyslechnutí poslední větu Glasha)
Je to svatousek,
zebráky podeluje,
ale domácí by
k smrti ukousala.

BORIS
Chodím jak omámeny.
Nac to jeste? Zamilovat se jeste!

KUDRJÁS
A do koho?

BORIS
Do vdané! Hle, tady jde s muzem a tchyne
s nimi. Nuz, nejsem-li hlupák?
Nejsem-li hlupák?

KUDRJÁS
Toho musíte nechat, nechcete-li ji zahubit.

BORIS
Podívejme se na ni za rohem!

(Ustoupí s Kudrjásem za roh domu. Z protejsí strany pricházejí k domu Kabanovych: Katerina, Varvara, Kabanicha s Tichonem.)

A potom bez domu. Cha! cha! cha! cha!

(Zmizí s Kudrjásem za rohem.)

KABANICHA
(k Tichonovi tvrde)
Chces-li matky poslechnout,
pojedes na trh do Kazane,
kam otec vzdy jezdíval, a to dnes!

TICHON
Nu, jak vás neposlechnout!

KABANICHA
Verila bych ti, kdybych vlastníma
ocima nevidela, na vlastní usi neslysela;
uz dávno vidím,
ze je ti zena matky milejsí!
Uz od tech dob, co jsi se ozenil,
nepozoruji drívejsí lásky.

TICHON
V cempak to shledáváte?

KABANICHA
Ve vsem!
Co nevidím ocima, o tom poví srdce!

TICHON
Ale maminko, co vás napadá!

KATERINA
(klidne)
Pro mne jste vy, maminko,
jako rodná matka, co vás napadá,
a Tichon má vás také rád!

KABANICHA
(impulzivní a autoritářského)
Ty bys mohla mlcet, mohla mlcet.
Nikdo se te neptal.
Nezastávej se ho. Vzdyt’ ti ho neubude...

VARVARA
(pro sebe)
Nasla si místo pro svoje kázání.

KABANICHA
Vzdytje to také muj syn! Co jsi vyskocila?
Do ocí sebou zavrtet.
Aby videli snad, jak más muze ráda?

KATERINA
To mi ríkat nemusíte.
Proc mne urázíte?
Trpet pro nic za nic.
At pred lidmi ci bez lidí, vzdycky jsem stejná.

(Hrde odchází a vejde do domu.)

KABANICHA
Vida, vázny ptácek!
Hnedle se urazila.

(k Tichonovi)

Mozná, zes mel matku rád,
dokuds byl sám, ale ted, co mászenu...

TICHON
Jedno druhému neprekází;
obemám rád.

KABANICHA
Tak tedy zenu za matku menís?
A pak se temá bát,
kdyz po tvojím
se zenou vseho jen s láskou?
Ani pohrozit?
Atsi má treba milence?

TICHON
Ale maminko, vzdytmemá ráda!

KABANICHA
To snad také nic není? Ani okriknout?

TICHON
(vyhruzkou)
Ale maminko!

KABANICHA
No mluv, to také nic není?

TICHON
Ale – na mou dusi!

KABANICHA
Hlupáku!
Jen pro hrích! Jdu domu.

(Vzdychne si a chvatne odchází do domu.)

TICHON
(k Varvare)
Tak vidís, porád jen pro ni!

VARVARA
(rozhodne)
Copak za to muze?
Matka ji pronásleduje, a ty také!
A pak jesteríkás, ze ji másrád.

(prudce)

Co stojís, preslapujes?
Na ocích ti vidím, co bys rád:
zpít se!

(Tichon beze slova odvrávorá.)

Je mi jí líto.

(u vchodu do domu v rozpacích, má-li vejít.)

Totse ví, ze líto. Mám ji ráda.

(na prahu domu)

Procbych ji nemela mít ráda?

Intermezzo

Druhé Tableau

(Pokoj v domé Kabanovych. Vpravo a uprostred dvere, nalevo vyklenek. Katerina a Varvara pri rucní práci)

KATERINA
(odkládá vysívání.)
Vís, co mi napadlo?

VARVARA
Co?

KATERINA
Proc lidé nelétají.

VARVARA
Nechápu, co pravís!

KATERINA
Povídám – proc lidé nelétají, tak jako ptáci
nelétají. Vís, zdává se mi nekdy, ze jsem pták.
Tak me to láká vzlétnout! Chci to zkusit!

(Chce lítat.)

VARVARA
Co vyvádís?

KATERINA
(vzdychajíc)
Jaká jsem byvala rozpustilá!
A u vás jsem docela uvadla.

VARVARA
Myslís, ze toho nevidím?

KATERINA
Ach, byla jsem zcela jinsí!
Zila jsem, po nicem netouzíc, jako ptáce
na svobode!
Maminka duse ve mne netusila,

(se smíchem)

strojila me jak panenku!
Vís, jak jsem zila za svobodna?
Hned Ti to povím. Vstávala jsem casne.
Bylo-li to v léte, vysla jsem ke studánce a umyla se.
Pak prinesu si vodicky a vsechny,
vsechny kvetinky v dome zaleju.

VARVARA
U nás je to zrovna tak!

KATERINA
Potom jsem sla do kostela.
Já k smrti ráda chodila do kostela.
Byvalo mi, jak bych stoupala do ráje.
Nikoho nevidím, neslysím,
casu nevnímám,
ani kdyz bohosluzby koncí.

(v stále vetsím vytrzení)

Maminka rikávala, ze na mne vsichni hledeli,
co se to se mnou deje!
A vís – za slunecního dne,
kdyz z kopule padal takovy svetelny
sloup a v nem valil se dym jako oblaka
a stávalo se mi, ze jsem v tom sloupu
vídala lítat andely a zpívat. –

(Ztisí se.)

A já padnu na kolena a plácu;
a já sama nevím,
proc modlím se a plácu. – Tak me tam nasli. –
A jaké sny se mi zdávaly, jaké sny!

(začíná vyvyšovat více)

Jak bych videla zlaté,
vysoké chrámy a hory a
stromy, a bylo mi, jak bych létala,
vysoko létala – a vsude zpívají hlasy neviditelné!

VARVARA
Káto, co je s tebou?

KATERINA
(ve vzrustajícím rozechvení)
A cypríse voní –

VARVARA
Co je s tebou?

KATERINA
(chytne Varvaru za ruku s úzkostí.)
Nejaky hrích na mne jde!
Jako bych stála nad propastí –
nekdo me do ní strkal a já nemám
za co se chytit –

VARVARA
Co se s tebou deje?

(vydesena)

Jsi zdráva?

KATERINA
(Ztisí se.)
Zdráva... Radeji bych byla nemocna.
Taková divná touha do hlavy mi leze
a nikam nemohu jí uniknout.
Zacnu premyslet a nemohu myslenky sebrat.
Jazykem premílám slova,
ale na mysli mi tane neco jiného.
Jako by mi d’ábel naseptával –
a samé takové nedobré veci, az je mi hanba
pred sebou samotnou!
A v noci...

VARVARA
Co se ti zdává?

KATERINA
Varjo! Nemohu spát.
Porád mne zní v uchu takové naseptávání.
Kdosi se mnou tak laskave mluví,
jak kdyz holub
vrká, jak by me objímal, tak vrele, tak vrele,
horoucne, jak by me nekam vedl a…

VARVARA
(chvatne)
Nu a?

KATERINA
A já jdu, a jdu – za ním!

(Náhle se vzpamatuje.)

Ale nac tobe to vykládám?
Jsi dívka! Ale nac tobe to vykládám? Jsi dívka!

VARVARA
(ohlízejíe se.)
Ó, povídej! Jsem horsí nez ty!
Horsí nez ty! Povídej!

(Zavře dveře Barbara spoluvinu postoj)

KATERINA
Nuz, co povídat? Stydím se!

VARVARA
Není treba se stydet!
Nac bych já te soudila!
Mám svoje hríchy.

KATERINA
Vzdyt’ je to takovy hrích,
kdyz miluji jiného!
Co si pocnu? Kam se podeju?

VARVARA
Mozná, ze se udá s ním se videt?

KATERINA
(prudce)
Ne, ne! Co myslís? Chran
Pán Buh!

VARVARA
Nu coz!

(Tichon vstoupí z pravych dverí, nastrojen k ceste.)

KATERINA
(vrhá se k Tichonovi a objímá jej.)
Tiso!

VARVARA
Zbláznila jsi se!

(odbehne)

KATERINA
Tiso! Neodjízdej!

(Glasa a Feklusa vstupují z pravych dverí, vynásejí zavazadla.)

FEKLUSA
(ke Glase)
Na dlouho jede?

GLASA
Ne na dlouho.

(Vyjdou prostredními dvermi.)

KATERINA
Tiso, neodjízdej! Holoubku muj! Neodjízdej!

TICHON
Nelze, Káto!
Jak nepojedu, kdyzmaminka posílá!

KATERINA
Vezmi metaké s sebou! Vezmi me!

TICHON
(vyvinuje se z jejího objetí.)
Není to mozné!

KATERINA
Procby nebylo mozné?
Cozpak uzmne nemásrád?

TICHON
Ne, mám terád!
Ale z takové otrociny clovek by utekl
od zeny krasavice nevím jaké –
a má-li clovek po celyzivot takhle zít –
utece i od zeny!

KATERINA
(zarazena)
Jak temám pak mít ráda,
kdyztaková slova mluvís.

TICHON
Slova sem, slova tam! Kdo se v tobe vyzná?

KATERINA
(pláce.)
Kam se já, ubozka, podeju?
Kdo se mne zastane?

TICHON
Prestan!

KATERINA
(pristoupí k muzovi a privine se k nemu.)
Tiso, holoubku, kdybys zustal doma, nebo me
vzal s sebou, tolik bych te mela ráda,

(laská ho)

tak bych te laskala!
Tiso, komu me tady nechás?

TICHON
Nevyznám se v tobe, Káto.
Jindy clovek slova z tebe nedostane, a ted?

KATERINA
Tiso, komu me zanechás?

TICHON
Vzdyt vís, ze jinak nelze.
Jaká tedy pomoc.

KATERINA
Tiso, stane se bez tebe nestestí!
Stane se nestestí.

(náhle)

Vís tedy, co?
Zádej ode mne nèjakou straslivou prísahu...

TICHON
Jakou prísahu?

KATERINA
Nu takovou – ze za tvojí neprítomnosti za zádnou
cenu s nikym cizím ani nepromluvím, nikoho
nespatrím, ze ani pomysliti neopovázím se,
krome na tebe –

TICHON
Ale nac to?
Nac to?

KATERINA
Pro pokoj mojí duse,
prokaz mi tu milost!

TICHON
Jakpak muzes za sebe rucit?

KATERINA
(padá na kolena.)
Abych ani otce,
ani matky vícekrát nespatrila!
Abych bez pokání umrela, jestlize...

TICHON
(zdvihá ji se zeme. Přerušení a tvrdí, před tím, než dopadne na zem)
Nu, copak? Co delás?
Vzdytje to takovyhrích!

KABANICHA
(za scénou)
Je cas, Tichone!

(Katerina a Tichon jako primrazeni.)

KABANICHA
(vstoupí)
Nu tak! Vsecko je hotovo, koneuzdojeli.

TICHON
(nerozhodne)
Ano, prosím,
bude cas, maminko!

KABANICHA
Nu tak, copak stojís?

TICHON
Co poroucíte?

KABANICHA
Copak neznásporádku?
Naridzene, jak se chovat za tvé neprítomnosti.

TICHON
Vsak ona jistesama ví...

KABANICHA
Zádné odmlouvání! Rychle narizuj,
abych i já slysela, co narizujes!
A pak, az se vrátís, zeptás se jí,
zda vsecko splnila.

TICHON
(nerozhodne)
Poslouchej maminku!

KABANICHA
Rekni jí, aby nebyla hrubá.

TICHON
Nebud hrubá...

KABANICHA
Aby ctila tchyni jak rodnou matku.

TICHON
Kato, cti maticku jako rodnou matku...

KABANICHA
At nesedí se zalozenyma rucickama.

TICHON
Pracuj neco za mojí nepritomnosti...

KABANICHA
At nebloumá ocima z oken.

TICHON
(vybuchne.)
Ale maminko!

KABANICHA
Bude to?

TICHON
(odstoupil a poslušný)
Nedívej se z oken...

KABANICHA
At po mladych lidech nekouká.

TICHON
(prudce)
Ale maminko, na mou dusi!

KABANICHA
Jen zádné okolky! Je lépe vsechno prikázat!

TICHON
Nedívej se na mladíky.

(Katerina zhroucena.)

KABANICHA
(odchází, na záprazí se zastavuje.)
A ted si spolu promluvte.

(Odchází.)

TICHON
(ke Katerine.)
Hnevás se na mne?

KATERINA
Ne!

(tvrde)

Sbohem!

KABANICHA
(se vrací a s ní Varvara a Glasa.)
Nu, Tichone, uzmáscas. Jed, sbohem!

(Posadí se.)

Sednete vsichni!

(Vsichni usednou.)

Nuzs bohem!

(Povstane a vsichni za ní povstanou.)

TICHON
(pristoupí k matce.)
Sbohem, maminko!

KABANICHA
(posunkem ukazuje k zemi.)
K nohám, k nohám!

(Tichon pokloní se az k nohám, potom se líbá s matkou.)

Se zenou se rozluc!

(Katerina jde zvolna k Tichonovi padne mu okolo krku.)

Nestydatá!
Loucísse s milencem?

TICHON
Sbohem, sestrícko! Sbohem, Glaso!

(Vybehne rychle.)


|新しいページ|検索|ページ一覧|RSS|@ウィキご利用ガイド | 管理者にお問合せ
|ログイン|