オペラ作曲家別索引

オペラ対訳完成

その他対訳完成

対訳一部完成

このサイトについて

アクセス数

  • 今日  -
  • 昨日  -
  • 累計  -

翻訳エンジン


bose_soundlink_color_ii



DRUHÉ JEDÁNÍ


První Tableau

(Útulny vyklenek pracovní v dome Kabanovych. Z vyklenku dvere dozadu; v pokoji sero. Odpoledne, v podvecer. Kabanicha, Katerina a Varvara vysívají)

KABANICHA
(Katia, plísnily)
Vida, chvástala jsi se, jak más muze ráda!
Jiná porádná zena,
kdyz muze doprovodí,
puldruhé hodiny naríká,
na podsíni lezí.
Ale ty, jakoby nic!

KATERINA
Není proc! Není proc!
Ani toho nedovedu.
Procpak bych mela byt na posmech lidem?

KABANICHA
Kdybys mela muze ráda,
naucila by ses tomu!
A kdyz to nedovedes, kdyby ses aspon pokusila;
bylo by slusnejsí.
Svet nezná ted nez pletky a nesvár.
Pujdu! Nevyrusujte me!

(Odchází.)

VARVARA
(stoupne si pred zrcadlo a upravuje si sátek na hlave.)
Pujdu téz se projít...
Glasa nám ustele v zahrade.
Za malinami jsou vrátka,
maminka vzdycky je zavírá na zámek
a klíc schovává –

(se smíchem)

– schovává!
Vzala jsem si ho a dala místo neho jiny,
aby si toho nevsimla. –

(spoluúčastnou postoj)

Uvidím-li ho, reknu mu, aby prisel k vrátkum.

KATERINA
Nac to?

(Varvara podává klíc Katerine)

KATERINA
(Ulekne se, odmítá klíc.)
Není treba! Nechci!

VARVARA
Tobe není treba a mne se hodí.
Jen si ho vem, vsak te neukousne!

KATERINA
Cos to natropila, ty svudnice!
Cozpak je to mozné?

(Barbara nechat klíč na stole s mazaným úsměvem)

Zbláznila jsi se! Opravdu zbláznila!

VARVARA
Nemiluj mnoho recí. Nemám ted na to kdy.

(Rychle odchází.)

KATERINA
(pohlízí na klíc.)
Vida! Nestestí! Tady je te nestestí!

(Chvátá k oknu.)

Zahodit klíc! Zahodit daleko do vody.
Abych ho nikdy nenasla!

(Premyslí.)

Pálí mne jako zhavy uhel...
Nekdo prichází!

(Rychle schová klíc.)

KABANICHA
(za scénou k Dikému)
Prisel jsi s necím, pak mluv porádne! Nekric!

KATÈRINA
Ne, ne! Nikdo.
Tak mi srdce prestalo bít! –
Ne, nikdo! Jak jsem se polekala!
A klíc jsem schovala! –
Je videt, osud tomu chce!
A jakypak hrích, kdyz na neho pohlédnu,
treba zdaleka?
Treba s ním pohovorím,
to vsechko není jeste nestestí!
Ale co mluvím, cím se obelhávám?
Atsi treba zemru, jen kdyz ho uvidím!
Jen uvidím! Bud jak bud, uvidím Borise!
Jen kdyby uz byla noc!

(Prehodí bílysátek pres sebe a odejde zadními dvermi. Kabanicha vstoupí se svetlem a se zákusky do pokoje, za ní Dikoj. Vyklenek tmavy, pokoj osvetleny.)

DIKOJ
Nic zvlástního, jenom jsem trochu nachmelen.

(Usedá.)

KABANICHA
Tedy jdi spát!

DIKOJ
A kam mám jít?

KABANICHA
Domu! Kam bys sel?

DIKOJ
Ale kdyz nechci domu!

KABANICHA
(mekceji)
Nu, ceho si prejes ode mne?

(Ona mu slouží drink)

DIKOJ
Hned ti to povím!

(lichotive)

Domluv mi prece –

(knourave)

– aby moje srdce se uklidnilo.

(Rozplyvá se.)

Ty jediná v celém meste
me dovedes rozebrát.

KABANICHA
Chteli na tobe zase penez?

DIKOJ
(Rozzlobený a posedlý)
Dám, dám! Ale nadám! Muknes
o penezích, nic jinak, nic
jinak, jak bys mi vnitrnosti pálil!

KABANICHA
Nemás nad sebou starsích, proto si troufás!

DIKOJ
(Angered)
Mlc, kmotra! Kdysi –
o velikém poste
kál jsem se a postil, kál jsem se a postil.
Vtom nejaká necistá síla namane
mi muzíka do cesty.
Dríví vozil, pro peníze prisel.
Cert ho pro hrích v takovou dobu prines’!
Zhresil jsem!
Nadal jsem mu, div neztloukl.

(Mekkce prisedá blíze ke Kabanise.)

Vidís, jaké mám srdce! Potom
jsem ho prosil za odpustení.
K nohám jsem se mu sklánel. Vidís, kam me
az srdce privádí! Vidís, kam me az srdce privádi.

(Padá Kabanise k nohám.)

V bláte na zemi
jsem k nohám padl!
V bláte! Oh!

(Zebroní.)

KABANICHA
(odmítá Dikého.)
Posad se! Nemuc se!
Ale dbej dobrych mravu, dobrych mravu!

Druhé Tableau

(Rokle zarostlá krovím; nahore plot zahrady Kabanovych a v nem vrátka. Shora po svahu pesinka. Letní noc)

KUDRJÁSCH
(s kytarou)
Nikoho tu není!
To si zazpíváme z dlouhé chvíle.

(urcite)

„Po zahrádce devucha jiz
ráno se procházela,
do potoka na své líce
casto pohlízela!
Chodí za ní, chodí za ní
sohajícek svarny,
drahé dárky kupované
vzdy on nosí za ní.
Za dukáty za cervené
svoje dárky volí,
sukénky to, sátecky to,
botecky sobolí.“

Copak delá, ze nepríchází?

(Sedne si.)

“Ej, pujdu já, mladusinka
na trh pohlédnouti,
a co se mi líbit bude,
koupím na své pouti.
Ej, koupím já, mladusinka,
vonavé dve
máty, zasadím já obe
máty podle svojí chaty.
Nedeptej jich, svarnysohaj,
pod myma oknama,
ne pro tebe sadila já,
aniz zalívala!”

(Vstoupí Boris, Kudrjás shlédne ho.)

Vida, taky si vysel na toulku!

BORIS
To jste vy, Kudrjási?

KUDRJÁS
Ano, Borisi Grigorjici!

BORIS
A proc jste tady?

KUDRJÁS
Já? Patrne mám proc.
Pro nic za nic bych sem nechodil.
A copak vás sem vede?

BORIS
Hled, Kudrjási, oc jde?

(Ohlízí se kolem pátrave, tajemne.)

Mne je treba tady zustat.
Nebyl bych prisel, kdyby mne nebylo ulozeno.

KUDRJÁS
A kdo vám co ulozil?

BORIS
Nejaká dívka rekla mi na ulici,
abych prisel sem,
na strán zahrady Kabanovych,
kde je pesinka.

KUDRJÁSCH
Vzdyt jsem vás varoval; zamilovat se nerozvázne!

BORIS
Ano, to je moje hore.

KUDRJÁS
Tak do té vdané?

BORIS
Ano.

KUDRJÁS
To ji chcete zahubit?

BORIS
Prosím té, nestras me!

KUDRJÁS
A má ona vás ráda?

BORIS
Nevím! Pouze jednou jsem ji uvidel u stryce.
Jinak vídávám ji v kostele.
Ach, Kudrjási, kdybys videl, jak se modlí,
jaky andelsky úsmev hrá jí na líci!
A z líce jak by svetlo zárilo!

KUDRJÁS
To je tedy Kabanová!

BORIS
Ano.

KUDRJÁS
Tak vida, vida!

(dva jsou skryté)

VARVARA
(vystoupí z vrátek a zpívá.)
„Za vodou, za vodickou, muj Vána stojí,
za vodou, za vodickou, muj Vána stojí.“

KUDRJÁS
(vpadne do zpevu, popojde k Varvare)
„Tovar nakupuje carevne svojí,
tovar nakupuje carevne svojí.“

VARVARA
„Nech jsem já i devucha, to z izby temné,
nech jsem já i devucha, to z izby temné.“

KUDRJÁS
„To láska zrobila carevnu z tebe,
to láska zrobila carevnu z tebe.“

VARVARA
(sejde dolu po pesince, zakryje si tvár sátkem, pristoupí k Borisovi.)
Ty, mládence, pockej! Dockás se!

(ke Kudrjásovi)

Pojdme k Volze!

(Zajde s Kudrjásem.)

BORIS
Ta noc! Písne, dostavenícko!
Jdou zaveseni, veselí.
Také já cekám. Ale naccekám,
nevím, ani predstavit si nedovedu!
Srdce mi bije. Nevím, co jí reknu… Tu jde!

(Katerina blízí se tise po pesince, oci k zemi klopíc. – Pomlka.)

BORIS
(nejiste)
Jste to vy, Katerino Petrovno?

(Katerina mlcí.)

Ani nevím, jak vám dekovati...

(Katerina mlcí.)

Ach, kdybyste, Katerino Petrovno,
kdybyste vedela,

(chce ji uchopit za ruku)

jak vás mám rád!

KATERINA
(s úlekem, ale ocí nepozdvihajíc.)
Nedotykej se mne, ach nedotykej se mne!
Jdi ode mne pryc!

BORIS
Jak vás mám rád! Jak vás mám rád!

KATERINA
Vzdyt vís, ze toho hríchu neodciním,
nikdy neodciním.
Vzdyt mi jako kámen padá na dusi, jako kámen!

BORIS
Neodhánejte me, neodhánejte me od sebe!

KATERINA
Proc jsi prisel, proc jsi prisel!
Vzdytjsem vdaná zena, vzdyt mám az
do hrobu zíti se svym muzem...

(pro sebe)

Co to na sebe chystám?

(k Borise)

Ty chces mojí zkáze?

BORIS
Proc bych chtel vasí zkáze?
Kdyz vás miluji
víc nez vsechno na svete!

KATERINA
Chces sebe zahubit, nás zahubit?

BORIS
(vpadá.)
Vasí vuli!

KATERINA
Ze jsem domov opustila, v noci prisla za tebou –
nemám svobodné vule!
Kdybych mela svobodné vule,
nebyla bych prisla za tebou! Co nevidís?

(Pozdvihne oci a zadívá se na Borise – se stoupajícím rozechvenim.)

Tvoje vule nade mnou vládne!
Coz to nevidís?

(Vrhne se Borisovi kolem krku.)

Zivote muj!

BORIS
Zivote muj!

(Oba zustávají v objetí.)

KATERINA
Tak se mi zachtelo zemrít...

BORIS
Procpak umírat, kdyz je nám krásnezít?

KATÈRINA
Nikoli, mne nelze zít!

BORIS
eríkej mi takovych slov!
Nemuc me! Coz mi tebe není líto?

KATERINA
Nac me litovat? Nikdo není vinen,
já sama, sama prisla za tebou.
Nelituj me, zahub me, at vsichni vedí,
vsichni vidí, co delám!

BORIS
Nac na to pomyslet!

KATERINA
Kdyz jsem pro tebe se hríchu dopustila,
proc netrpet!

BORIS
Nac na to pomyslet!

(Objímají se prudce.)

VARVARA
(vrací se s Kudrjásem.)
Nuze, shodli jste se?

BORIS
(prekvapen)
Shodli!

VARVARA
Tak projdete se!
Vána vás zavolá, az bude treba.

(Katerina s Borisem odcházejí.)

KUDRJÁS
(k Varvare)
To jste si vymyslily peknou vec!
Lézt skrz zahradní vrátka!

(usedne s Varvarou na kámen.)

VARVARA
To vsechno já!

KUDRJÁS
To ti je podobno.
Ale neprijde-li na to maminka?

VARVARA
Eh, ani jí na mysl neprijde!
Prvy spánek byvá tvrdy.

KUDRJÁS
Prece vsak, pojednou jí cert nedá spát.

VARVARA
Co na tom, ze dvora vedou vrátka,
která se zevnitr zavírají.
Bude klepat... odejde...
Ráno jí reknu, ze jsme tvrde spaly.

KATERINA
Uz dávno jsem te znala!

BORIS
Uz dávno jsem te znal!

VARVARA
A pak, Dikoj je u ní návstevou.

(S odkazem na Dikoj a Marfa)

Takoví hrubci a rozumejí si!
Ostatne na strázi stojí Glasa.
Kdyby se neco sustlo, zavolá.

BORIS
Zdá se mi, ze kraj sveta sel bych za tebou!

VARVARA
Ostatne, bez nebezpecí to nejde!
Nez se nadejes, padnes do nestestí!
Kdybychom vedeli, kolik je hodin?

KUDRJÁS
Jedna!

VARVARA
Jak vís?

KUDRJÁS
Ponocny tloukl...

KATERINA
Zivote muj!
Kraj sveta sla bych, sla bych za tebou!

BORIS
Zivote muj!

VARVARA
Je cas! Zavolej na ne!

(Vania zavrtí hlavou a objetí Barbara)

BORIS
Kraj sveta, zivote muj!

KUDRJÁS
(volá zpevem)
Vsecko domu, domu,
vsecko domu, domu!
A já domu nepujdu!

BORIS
Slysím!

(Kudrjás s Varvarou stoupají po pesince k vrátkum.)

KUDRJÁS
„Chod si dívka do casu,
do vecerního casu,
aj, leli, leli, leli,
do vecerního casu.“

VARVARA
„A já dívka jsem mladá,
a já radej do rána,
aj, leli, leli, leli,
do ránicka, do rána.“

KUDRJÁS
(odchází, stále zpívá)
„A jak zora vstávala,
já se domu sebrala,
aj, leli, leli, leli,
já se domu sebrala.“

(Katerina s Borisem rychle vstoupí)

VARVARA
(volá k nim.)
Zdalipak se rozloucíte?

(Katerina jde sama po pesince nahoru, tezce. Boris zustává dole stát.)
DRUHÉ JEDÁNÍ


První Tableau

(Útulny vyklenek pracovní v dome Kabanovych. Z vyklenku dvere dozadu; v pokoji sero. Odpoledne, v podvecer. Kabanicha, Katerina a Varvara vysívají)

KABANICHA
(Katia, plísnily)
Vida, chvástala jsi se, jak más muze ráda!
Jiná porádná zena,
kdyz muze doprovodí,
puldruhé hodiny naríká,
na podsíni lezí.
Ale ty, jakoby nic!

KATERINA
Není proc! Není proc!
Ani toho nedovedu.
Procpak bych mela byt na posmech lidem?

KABANICHA
Kdybys mela muze ráda,
naucila by ses tomu!
A kdyz to nedovedes, kdyby ses aspon pokusila;
bylo by slusnejsí.
Svet nezná ted nez pletky a nesvár.
Pujdu! Nevyrusujte me!

(Odchází.)

VARVARA
(stoupne si pred zrcadlo a upravuje si sátek na hlave.)
Pujdu téz se projít...
Glasa nám ustele v zahrade.
Za malinami jsou vrátka,
maminka vzdycky je zavírá na zámek
a klíc schovává –

(se smíchem)

– schovává!
Vzala jsem si ho a dala místo neho jiny,
aby si toho nevsimla. –

(spoluúčastnou postoj)

Uvidím-li ho, reknu mu, aby prisel k vrátkum.

KATERINA
Nac to?

(Varvara podává klíc Katerine)

KATERINA
(Ulekne se, odmítá klíc.)
Není treba! Nechci!

VARVARA
Tobe není treba a mne se hodí.
Jen si ho vem, vsak te neukousne!

KATERINA
Cos to natropila, ty svudnice!
Cozpak je to mozné?

(Barbara nechat klíč na stole s mazaným úsměvem)

Zbláznila jsi se! Opravdu zbláznila!

VARVARA
Nemiluj mnoho recí. Nemám ted na to kdy.

(Rychle odchází.)

KATERINA
(pohlízí na klíc.)
Vida! Nestestí! Tady je te nestestí!

(Chvátá k oknu.)

Zahodit klíc! Zahodit daleko do vody.
Abych ho nikdy nenasla!

(Premyslí.)

Pálí mne jako zhavy uhel...
Nekdo prichází!

(Rychle schová klíc.)

KABANICHA
(za scénou k Dikému)
Prisel jsi s necím, pak mluv porádne! Nekric!

KATÈRINA
Ne, ne! Nikdo.
Tak mi srdce prestalo bít! –
Ne, nikdo! Jak jsem se polekala!
A klíc jsem schovala! –
Je videt, osud tomu chce!
A jakypak hrích, kdyz na neho pohlédnu,
treba zdaleka?
Treba s ním pohovorím,
to vsechko není jeste nestestí!
Ale co mluvím, cím se obelhávám?
Atsi treba zemru, jen kdyz ho uvidím!
Jen uvidím! Bud jak bud, uvidím Borise!
Jen kdyby uz byla noc!

(Prehodí bílysátek pres sebe a odejde zadními dvermi. Kabanicha vstoupí se svetlem a se zákusky do pokoje, za ní Dikoj. Vyklenek tmavy, pokoj osvetleny.)

DIKOJ
Nic zvlástního, jenom jsem trochu nachmelen.

(Usedá.)

KABANICHA
Tedy jdi spát!

DIKOJ
A kam mám jít?

KABANICHA
Domu! Kam bys sel?

DIKOJ
Ale kdyz nechci domu!

KABANICHA
(mekceji)
Nu, ceho si prejes ode mne?

(Ona mu slouží drink)

DIKOJ
Hned ti to povím!

(lichotive)

Domluv mi prece –

(knourave)

– aby moje srdce se uklidnilo.

(Rozplyvá se.)

Ty jediná v celém meste
me dovedes rozebrát.

KABANICHA
Chteli na tobe zase penez?

DIKOJ
(Rozzlobený a posedlý)
Dám, dám! Ale nadám! Muknes
o penezích, nic jinak, nic
jinak, jak bys mi vnitrnosti pálil!

KABANICHA
Nemás nad sebou starsích, proto si troufás!

DIKOJ
(Angered)
Mlc, kmotra! Kdysi –
o velikém poste
kál jsem se a postil, kál jsem se a postil.
Vtom nejaká necistá síla namane
mi muzíka do cesty.
Dríví vozil, pro peníze prisel.
Cert ho pro hrích v takovou dobu prines’!
Zhresil jsem!
Nadal jsem mu, div neztloukl.

(Mekkce prisedá blíze ke Kabanise.)

Vidís, jaké mám srdce! Potom
jsem ho prosil za odpustení.
K nohám jsem se mu sklánel. Vidís, kam me
az srdce privádí! Vidís, kam me az srdce privádi.

(Padá Kabanise k nohám.)

V bláte na zemi
jsem k nohám padl!
V bláte! Oh!

(Zebroní.)

KABANICHA
(odmítá Dikého.)
Posad se! Nemuc se!
Ale dbej dobrych mravu, dobrych mravu!

Druhé Tableau

(Rokle zarostlá krovím; nahore plot zahrady Kabanovych a v nem vrátka. Shora po svahu pesinka. Letní noc)

KUDRJÁSCH
(s kytarou)
Nikoho tu není!
To si zazpíváme z dlouhé chvíle.

(urcite)

„Po zahrádce devucha jiz
ráno se procházela,
do potoka na své líce
casto pohlízela!
Chodí za ní, chodí za ní
sohajícek svarny,
drahé dárky kupované
vzdy on nosí za ní.
Za dukáty za cervené
svoje dárky volí,
sukénky to, sátecky to,
botecky sobolí.“

Copak delá, ze nepríchází?

(Sedne si.)

“Ej, pujdu já, mladusinka
na trh pohlédnouti,
a co se mi líbit bude,
koupím na své pouti.
Ej, koupím já, mladusinka,
vonavé dve
máty, zasadím já obe
máty podle svojí chaty.
Nedeptej jich, svarnysohaj,
pod myma oknama,
ne pro tebe sadila já,
aniz zalívala!”

(Vstoupí Boris, Kudrjás shlédne ho.)

Vida, taky si vysel na toulku!

BORIS
To jste vy, Kudrjási?

KUDRJÁS
Ano, Borisi Grigorjici!

BORIS
A proc jste tady?

KUDRJÁS
Já? Patrne mám proc.
Pro nic za nic bych sem nechodil.
A copak vás sem vede?

BORIS
Hled, Kudrjási, oc jde?

(Ohlízí se kolem pátrave, tajemne.)

Mne je treba tady zustat.
Nebyl bych prisel, kdyby mne nebylo ulozeno.

KUDRJÁS
A kdo vám co ulozil?

BORIS
Nejaká dívka rekla mi na ulici,
abych prisel sem,
na strán zahrady Kabanovych,
kde je pesinka.

KUDRJÁSCH
Vzdyt jsem vás varoval; zamilovat se nerozvázne!

BORIS
Ano, to je moje hore.

KUDRJÁS
Tak do té vdané?

BORIS
Ano.

KUDRJÁS
To ji chcete zahubit?

BORIS
Prosím té, nestras me!

KUDRJÁS
A má ona vás ráda?

BORIS
Nevím! Pouze jednou jsem ji uvidel u stryce.
Jinak vídávám ji v kostele.
Ach, Kudrjási, kdybys videl, jak se modlí,
jaky andelsky úsmev hrá jí na líci!
A z líce jak by svetlo zárilo!

KUDRJÁS
To je tedy Kabanová!

BORIS
Ano.

KUDRJÁS
Tak vida, vida!

(dva jsou skryté)

VARVARA
(vystoupí z vrátek a zpívá.)
„Za vodou, za vodickou, muj Vána stojí,
za vodou, za vodickou, muj Vána stojí.“

KUDRJÁS
(vpadne do zpevu, popojde k Varvare)
„Tovar nakupuje carevne svojí,
tovar nakupuje carevne svojí.“

VARVARA
„Nech jsem já i devucha, to z izby temné,
nech jsem já i devucha, to z izby temné.“

KUDRJÁS
„To láska zrobila carevnu z tebe,
to láska zrobila carevnu z tebe.“

VARVARA
(sejde dolu po pesince, zakryje si tvár sátkem, pristoupí k Borisovi.)
Ty, mládence, pockej! Dockás se!

(ke Kudrjásovi)

Pojdme k Volze!

(Zajde s Kudrjásem.)

BORIS
Ta noc! Písne, dostavenícko!
Jdou zaveseni, veselí.
Také já cekám. Ale naccekám,
nevím, ani predstavit si nedovedu!
Srdce mi bije. Nevím, co jí reknu… Tu jde!

(Katerina blízí se tise po pesince, oci k zemi klopíc. – Pomlka.)

BORIS
(nejiste)
Jste to vy, Katerino Petrovno?

(Katerina mlcí.)

Ani nevím, jak vám dekovati...

(Katerina mlcí.)

Ach, kdybyste, Katerino Petrovno,
kdybyste vedela,

(chce ji uchopit za ruku)

jak vás mám rád!

KATERINA
(s úlekem, ale ocí nepozdvihajíc.)
Nedotykej se mne, ach nedotykej se mne!
Jdi ode mne pryc!

BORIS
Jak vás mám rád! Jak vás mám rád!

KATERINA
Vzdyt vís, ze toho hríchu neodciním,
nikdy neodciním.
Vzdyt mi jako kámen padá na dusi, jako kámen!

BORIS
Neodhánejte me, neodhánejte me od sebe!

KATERINA
Proc jsi prisel, proc jsi prisel!
Vzdytjsem vdaná zena, vzdyt mám az
do hrobu zíti se svym muzem...

(pro sebe)

Co to na sebe chystám?

(k Borise)

Ty chces mojí zkáze?

BORIS
Proc bych chtel vasí zkáze?
Kdyz vás miluji
víc nez vsechno na svete!

KATERINA
Chces sebe zahubit, nás zahubit?

BORIS
(vpadá.)
Vasí vuli!

KATERINA
Ze jsem domov opustila, v noci prisla za tebou –
nemám svobodné vule!
Kdybych mela svobodné vule,
nebyla bych prisla za tebou! Co nevidís?

(Pozdvihne oci a zadívá se na Borise – se stoupajícím rozechvenim.)

Tvoje vule nade mnou vládne!
Coz to nevidís?

(Vrhne se Borisovi kolem krku.)

Zivote muj!

BORIS
Zivote muj!

(Oba zustávají v objetí.)

KATERINA
Tak se mi zachtelo zemrít...

BORIS
Procpak umírat, kdyz je nám krásnezít?

KATÈRINA
Nikoli, mne nelze zít!

BORIS
eríkej mi takovych slov!
Nemuc me! Coz mi tebe není líto?

KATERINA
Nac me litovat? Nikdo není vinen,
já sama, sama prisla za tebou.
Nelituj me, zahub me, at vsichni vedí,
vsichni vidí, co delám!

BORIS
Nac na to pomyslet!

KATERINA
Kdyz jsem pro tebe se hríchu dopustila,
proc netrpet!

BORIS
Nac na to pomyslet!

(Objímají se prudce.)

VARVARA
(vrací se s Kudrjásem.)
Nuze, shodli jste se?

BORIS
(prekvapen)
Shodli!

VARVARA
Tak projdete se!
Vána vás zavolá, az bude treba.

(Katerina s Borisem odcházejí.)

KUDRJÁS
(k Varvare)
To jste si vymyslily peknou vec!
Lézt skrz zahradní vrátka!

(usedne s Varvarou na kámen.)

VARVARA
To vsechno já!

KUDRJÁS
To ti je podobno.
Ale neprijde-li na to maminka?

VARVARA
Eh, ani jí na mysl neprijde!
Prvy spánek byvá tvrdy.

KUDRJÁS
Prece vsak, pojednou jí cert nedá spát.

VARVARA
Co na tom, ze dvora vedou vrátka,
která se zevnitr zavírají.
Bude klepat... odejde...
Ráno jí reknu, ze jsme tvrde spaly.

KATERINA
Uz dávno jsem te znala!

BORIS
Uz dávno jsem te znal!

VARVARA
A pak, Dikoj je u ní návstevou.

(S odkazem na Dikoj a Marfa)

Takoví hrubci a rozumejí si!
Ostatne na strázi stojí Glasa.
Kdyby se neco sustlo, zavolá.

BORIS
Zdá se mi, ze kraj sveta sel bych za tebou!

VARVARA
Ostatne, bez nebezpecí to nejde!
Nez se nadejes, padnes do nestestí!
Kdybychom vedeli, kolik je hodin?

KUDRJÁS
Jedna!

VARVARA
Jak vís?

KUDRJÁS
Ponocny tloukl...

KATERINA
Zivote muj!
Kraj sveta sla bych, sla bych za tebou!

BORIS
Zivote muj!

VARVARA
Je cas! Zavolej na ne!

(Vania zavrtí hlavou a objetí Barbara)

BORIS
Kraj sveta, zivote muj!

KUDRJÁS
(volá zpevem)
Vsecko domu, domu,
vsecko domu, domu!
A já domu nepujdu!

BORIS
Slysím!

(Kudrjás s Varvarou stoupají po pesince k vrátkum.)

KUDRJÁS
„Chod si dívka do casu,
do vecerního casu,
aj, leli, leli, leli,
do vecerního casu.“

VARVARA
„A já dívka jsem mladá,
a já radej do rána,
aj, leli, leli, leli,
do ránicka, do rána.“

KUDRJÁS
(odchází, stále zpívá)
„A jak zora vstávala,
já se domu sebrala,
aj, leli, leli, leli,
já se domu sebrala.“

(Katerina s Borisem rychle vstoupí)

VARVARA
(volá k nim.)
Zdalipak se rozloucíte?

(Katerina jde sama po pesince nahoru, tezce. Boris zustává dole stát.)


|新しいページ|検索|ページ一覧|RSS|@ウィキご利用ガイド | 管理者にお問合せ
|ログイン|