JEDNÁNÍ DRUHÉ
Slovenská jizba. Stěny pokryty obrázky a soškami; u dveří kropenka. Kamna, ustlaná postel, truhla, bidélko na šaty. Polička s nádobím, několik židlic. U okna zavěšen obraz Bohorodičky.
1.výstup
JENŮFA,KOSTELNIČKA
Jenůfa v domácím obleku, s pobledlou tváří, na níž je zřejmá jizba, sedí na židli u stolku a se skloněnou hlavou šije. Kostelnička blíží se k postranním dveřím komory a otevře je.
KOSTELNIČKA
Nechám ještě dvéře otevřeny,
aby ti našlo dost tepla.
A co chodiš se k té okeničce
modlit
jako bludná duše?
JENŮFA
Nemohu za to,
nemám pokoje v hlavě.
KOSTELNIČKA
s povzdechem
To ti věřím,
to ti věřím,
aj já nemám pokoje!
Už od té chvíle,
co jsem tě dovedla dom,
napadlo mi z tvého naříkání
neštěstí.
A když jsi se mi potom přiznala se svým
pokleskem -
myslela jsem, že
i mne to musí do hrobu sprovodit,
do hrobu sprovodit!
Schovávala jsem tě s úzkost’ou v tvojí hanbě,
v tvojí hanbě,
až do té chvíle, co chlapčok uviděl sｖět;
a jeho hodný otec
se ani ve snu o to nestará!
JENŮFA
spěchajíc ke dveřím komory
Tuším, že sebou Števuška zahýbl!
KOSTELNIČKA
Pořád se s tím děckem mažeš,
místo abys Pánaboha, Pánaboha prosila,
by ti ulehčil od něho,
by ti ulehčil od něho!
JENŮFA
vrací se zase ke stolku k práci
A ne…
spí tiše…
KOSTELNIČKA
Místo abys Pánaboha prosila…
JENŮFA
On je tak milý…
KOSTELNIČKA
… místo abys Pánaboha prosila,
by ti ulehčil od něho…
JENŮFA
… On je tak milý, milý, a tichúčký;
KOSTELNIČKA
… by ti ulehčil od něho!
JENŮFA
Co je těch osm dní na světě,
nikdy, nikdy nezaplakal!
KOSTELNIČKA
Ale bude bečat, bude domrzat,
bude bečat, bude domrzat!
Krve, rozumu mně to upíjí!
A já si na tobě tak zakládala,
a já si na tobě tak zakládala!
povzdechne si
Bože můj! Bože můj!
JENŮFA
odloží šití, povstane
Tak je mi až mdlo, mamičko!
Tak je mi až mdlo, mamičko.
KOSTELNIČKA
A já si na tobě tak zakládala.
A já si na tobě
tak zakládala!
JENŮFA
Mamičko, tak je mi mdlo!
Mamičko, půjdu si lehnout!
KOSTELNIČKA
béře z kamen hrneček a podává Jenůfě
Ale prve si to všecko vypij
aby se ti v spánku ulehčilo.
Ustláno již máš,
kahánek jsem ti také rozžala!
JENŮFA
Dobrou noc, mamičko.
Dobrou, dobrou noc, mamičko!
vzpije a odchájí do komůrky
2.výstup
KOSTELNIČKA(sama)
KOSTELNIČKA
zavírajíc za Jenůfou dveře
Ba, ta tvoje okenička už přes dvacet neděl
zabedněna,
a ten tvůj hodný frajer
nenašel k ní cesty.
Jen dočkej,
nevíš, že jsem ho dnes pozvala -
rozhodne se to, rozhodne.
A to dečko, to dečko,
celý bled’och Števa,
zrovna se mi tak protiví,
zrovna se mi tak protiví.
zoufale
Co jsem se namodlila
namodlila,
Co jsem se napostila,
napostila,
aby to světa nepoznalo,
ale všecko, všecko marno! Všecko marno!
Dýchá to už týden a k smrti se to nepodobá.
Nezbývá mi
než Jenůfu dát Števkovi k utrápení;
a ještě se mu musím pokořit.
u dveří šramocení
Už jde!
zavírá komoru na klíč a jde otevřít dveře od jizby; vstoupí Števa
3.výstup
ŠTEVA,KOSTELNIČKA,JENŮFA
ŠTEVA
stísněně
Tetko Kostelničko, poslala jste cedulku,
když nepřijdu,
že se stane hrozné neštěstí!
Co mi chcete povědět?
KOSTELNIČKA
ukáže na dveře komory
Vejdi dál…
Števa váhá
Co váháš?
ŠTEVA
Mně je tak úzko…
Stalo se něco Jenůfě?
KOSTELNIČKA
Ona už okřála a dítě je zdrávo.
ŠTEVA
Už je na světě?
KOSTELNIČKA
s hlubokou výčitkou
A tys nedošel se ani podívat,
ani pozeptat.
ŠTEVA
Já si na to mnohokrát vzpomněl
a mrzelo mne to dost.
A když jste se na mne tak osápla,
a když jste se na mne tak osápla,
pronásledovat jste mne chtěla,
a zrovna se Jenůfě krása pokazila,
nemohl, nemohl jsem za to.
KOSTELNIČKA
Tož jenom vejdi!
ŠTEVA
Já se bojím.
Ona tu čeká?
KOSTELNIČKA
Jenůfa spí.
otevře dveře u komory
ŠTEVA
Dojela už z Vídně?
KOSTELNIČKA
Tu se schovávala.
Tam se podívej na svoje dítě,
chlapčok,
také Števa;
sama jsem ho okřtila.
ŠTEVA
O, chud’átko…
KOSTELNIČKA
Ba, chud’átko!
ŠTEVA
Já budu na ně platit.
Jen nerozhlašujte to, že je to moje!
KOSTELNIČKA
vášnivě
Ale stokrát bědnější je Jenůfa.
chytí ho křečovitě za ruku a táhne ke dveřím
Podívej se také na ni -
na Jenůfu!
Čím ti bědná duša ublížila,
žes ji uvrhnul do té hanby,
do té hanby, do té hanby,
a včil ji nechceš pomoci?
Vždyt’ přece vidíš, že chlapčok žije,
je celý po tobě!
Pojd’ se, Števo, přece naň podívat!
Na kolenou toho se musím dožadovat.
padá na kolena
Števo, seber si oba svatým zákonem.
Števa zakryje si rukama tváře
Neopusti moji pastorkyňu,
moji dceru radostnou,
at’ si již s tebou snáší všechno neštěstí,
jenom at’v té hanbě nezůstane
ona a moje jméno…
Ty pláčeš?
Ty pláčeš?
vstane, berouc ho za ruku
Pojd’ k nim, Števo,
vezmi si svého chlapčoka na ruce,
potěš Jenůfu!
ŠTEVA
vyvine se jí z ruky
Tetuško, kameň by se ustrnul,
ale vzít si ji nemohu,
bylo by to neštěstí
nás obou.
KOSTELNIČKA
Proč také tvoje?
ŠTEVA
Proto, že se jí bojím, že se jí bojím.
Ona bývala taková milá,
tak veselá,
ale najednou počala se měnit -
mně před očima,
byla na vás podobná,
prudká a žalostná.
Když jsem ji ráno po odvodě uhlídal,
jak měla to líco rozt’até,
všecka láska k ní mi odešla.
A vás, tetko,
nehněvejte se za upřímnost,
také se bojím,
vy mi připadáte tak divná, strašná
jako nějaká bosorka,
která by za mnou chodila
a mne pronásledovala!
Potem jsem už zrovna zaslíben
s tou rychtářovou Karolkou!
Už je všemu, všemu konec!
KOSTELNIČKA
Števo!
JENŮFA
v komoře ze spaní
Mamičko,
kámen na mě padá!
kámen na mě padá!
Kostelnička naslouchá a spěje ke dveřím komory.Števa polekaně utíká z jizby ven
KOSTELNIČKA
Obudila se?
To se jen ze spaní nazvedla
a Števa to viděl…
Už znovu spí.
zavírá zase dveře u komory na klíč, sípavým hlasem
Utekl, duša bidná!
A k dítěti se nepřiblížil
a vlastní to jeho krev!
v nejvyšším rozčilení
Och, byla bych s to
toho červíka zničit
a hodit mu ho k nohám:
“Na, ty to máš, ty to máš,
ty to máš na svědomí!”
Ale co včil?
vstupuje Laca
Kdo ji zachrání?
4.výstup
LACA,KOSTELNIČKA
LACA
To jsem já, tetko!
Víte, jak rád k vám chodím, s vámi se potěšit!
Ale viděl jsem vcházet šohaje.
Byl to Števa, poznal jsem ho.
Co tu hledal, co tu hledal?
Vrátila se snad Jenůfa?
KOSTELNIČKA
Vrátila.
LACA
A bude přece jeho, a bude přece jeho?
KOSTELNIČKA
Ne… Ona s ním nehovořila.
LACA
A mně ji dáte,
a mně ji dáte,
jak jste mně vždycky, vždycky těšívaly,
že se to můzě stát!
Och, nepopustím od ní, nepopustím,
za nic na světě!
KOSTELNIČKA
Laco ty máš všecko zvědět,
potom zkoušej svoji lásku!
Jenůfa, bědná děvčica,
nebyla jakživa ve Vídni,
já ji po ten celý čas, celý čas tu schovávala.
Ona před týdnem dostala chlapca,
s ním, se Štefkem.
LACA
Tetko, to že by se stalo?
Vy mne jen zkoušíte!
KOSTELNIČKA
Jak Bůh nad námi,
čistou ti pravdu v té těžkosti povídám.
LACA
temně
Och, tetko, och, tetko
těžkost jste mi urobila,
jak by mi kamenem, kamenem…
KOSTELNIČKA
Jak Bůh nad námi,
čistou ti pravdu v té těžkosti povídám.
LACA
A já bych si měl sebrat
to Štefkovo děcko?
Kostelnička vzrušeně přejde jizbou a chopí hlavu do rukou
KOSTELNIČKA
Laco, ó věru, věru,
ó věru, věru,
už ten chlapčok nežije…
Zemřel…
LACA
On to Števa věděl?
KOSTELNIČKA
Věděl.
No, já už ho neznám,
jen pomstu bych na něho svolala,
na jeho celý život!
tlumeně, se stupňující se horečností
Ted’běž, jen běž - a dozvěd’se tam,
kdy chystají svatbu!
Já to musím vědět – jen běž!
LACA
Tož ano, tož ano.
Co chvíla budu tady,
co chvíla, co chvíla budu tady,
co chvíla!
odejde
5.výstup
KOSTELNIČKA(sama)
KOSTELNIČKA
Co chvíla… co chvíla…
a já si mám zatím přejít celou věčnost,
celé spasení?…
Což kdybych raději dítě někam zavezla?…
Ne… ne…
Jen ono je na překážku,
a hanbou pro celý život!…
Já bych tím jí život vykoupila…
a Pánbůh, on to nejlépe vi, jak to všecko stojí,
a Pánbůh, on to nejlépe vi, jak to všecko stojí,
jak to všecko stojí.
sebere se závěsky vlňák a zaobalí se do něho
Já Pánubohu chlapce zanesu…
Bude to kratši a lehčí!
Do jara, než ledy odejdou,
památky nebude.
K Pánubohu dojde,
dokud to ničeho neví,
a k Pánubohu dojde,
dokud to ničeho neví.
v nejvyšším rozčilení, pomíjejíc se smysly
To by se na mne, na Jenůfu, sesypali!
To by se na mne, na Jenůfu, sesypali!
krčíc se, ukazuje pronásledovaní prstem
Vidíte ji, vidíte ji,
vidíte ji, Kostelničku!
plíživě chvátá do komory a vrátí se s dítětem a zaobalí je do šátku
Z hříchu vzešel -
věru i Števova bídná duša!
vyběhne ze dveří, zavrouc je na klíč
6.výstup
JENŮFA(sama)
JENŮFA
vejde do světnice
Mamičko,mám těžkou hlavu, mám, mám,
jako samý, samý kámen;
pomozte! Kde jste, mamičko?
Kde jste, mamičko?
rozhlíží se zvolna
To je její jizba･･･
Já zůstávám v komoře,
musím se tam stále skrývat,
strachuplně
at’ mne nikdo nespatří, at’mne nikdo nespatří.
Mamička mi pořád vyčítají,
trním to bodá do duše,
trním to bodá do duše!
Už je večer,
smím odbednit okeničky.
Všude tma, všude tma,
jenom měsíček bědným lidem září
a plničko, plničko hvězd…
a Števa ještě nejde,
a Števa ještě nejde,
a zase nedojde,
a zase nedojde!
Kdyby tak chlapčoka viděl,
jak modré oči otvírá…
A kde je můj Števuška?
Kam jste mi ho daly?
Kam jste mi ho daly?
běží do komory a zase přiběhne zpět - převrací peřiny
Kde je můj Števuška?
Pláče a naříká,
já ho přece slyším. -
Neubližujte mu, dobří lidé,
já to všechno zavinila,
já a Števa.
Kam jste mi ho položili,
spadne tam, ach, spadne.
Zima mu bude,
zima ukrutná!
Neopúštějte ho,
neopúštějte ho!
vykřikne
Dočkajte! Já ho přijdu bránit -
ubíhá ke dveřím, jež jsou zamknuty; tápajíc po nich, klidně
Kde to jsem?
To je maminčina jizba -
dvéře zamknuty, dvéře zamknuty.
potěšeně
Že ho šly mamička ukázat do mlýna!
Aha, aha, do mlýna,
Števova synka, Števova synka!
starostlivě
Ale modlit se musím za něho.
Tu u mariánského obrázku.
sejme si obrázek na stolek a poklekne
Zdrávas královno,
matko milosrdenství,
živote sladkosti,
tys naděje naše!
Bud’zdráva, bud’zdráva,
my k tobě voláme,
vyhnaní synové Evy,
my k tobé vzdycháme,
lkající a plačící
v tomto slzavém údolí.
Ach, obrat’ k nám své milosrdné oči,
ach, obrat’ k nám své milosrdné oči
a Ježíše, který jest plod života tvého,
nám po tomto putování ukaž,
ó milostivá, ó přívětivá,
ó přesladká Panno Maria,
ó přesladká Panno Maria!
zimničnou řečí
A Števuška mi ochraňuj,
šramot u dveří
a Števuška, a Števuška mi ochraňuj
a neopúšt’aj mi ho, neopúšt’aj mi ho,
matko milosrdenství!
7.výstup
JENŮFA,KOSTELNIČKA
JENŮFA
vyskočí
Kdo to je?
KOSTELNIČKA
za dveřmi; ustrašeně, těžce oddychujíc a tetelíc se
Jenůfko, ty jsi ještě vzhůru?
Otevři okno -
JENŮFA
pootvírá okno
Nesete Števušku?
KOSTELNIČKA
u okna, uleknutě
Tu máš klíč, otevři, otevři dveře,
ruce se mi třesou…
zimou… zimou…
Jenůfa přivřela okno, ne na celo; jde ke dveřím a odemkne
JENŮFA
Kde je Števuška?
Vy jste ho nechaly ve mlýně?
Vy jste ho nechaly ve mlýně?
radostně
Snad k nám s ním dojde sám Števa
na besedu,
vid’te, mamičko,
pro to roztomilé děcko?
KOSTELNIČKA
Děvčico, ty blouzníš.
Potěš te Pánbůh!
Ale ty ještě o tom neštěstí nevíš.
Dva dny jsi spala v horečce,
dva dny jsi spala v horečce･･･
A ten tvůj chlapčok umřel,
umřel, umřel!
JENŮFA
klesá u Kostelničkｙ na kolena, opírajíc si hlavu o její klín
Tož umřel, tož umřel,
můj chlapčok radostný, můj chlapčok radostný,
tož umřel!
zazíkne se
Mamičko, srdce mi bolí,
ale vy jste vždycky říkávaly,
že by mu to bylo k přání,
že by mu to bylo k přání,
že co mu Pánbůh nachystá,
já bych bědná nemohla!
Tož už mi umřel, tož je už andělíčkem,
ale já jsem tak sirá
bez něho, tak je mi těžko…
KOSTELNIČKA
Poděkuj Pánubohu! Poděkuj Pánubohu!
JENŮFA
…k pláči, k pláči…
KOSTELNIČKA
Jsi zase svobodná, jsi zase svobodná!
JENŮFA
odhodlaně, pevně
A co Števa?
Mamičko, slibovaly ｊste mi,
že pro něho pošlete.
Ten to musí také vědět.
KOSTELNIČKA
Nevzpomínej ho,
leda kletbu mu přej!
Byl tady, když jsi ležela v tom spánku,
dítě viděl,
já před něho na kolena padla,
ale on to všechno chtěl zaplatit,
všechno chtěl zaplatit, všechno chtěl zaplatit!
JENŮFA
s pláčem
Ach, Pánbůh mu odpust’,
Ach, Pánbůh mu odpust’,
Ach, Pánbůh mu odpust’,
KOSTELNIČKA
Tebe že se bojí,
že máš to líco pošramocené,
mne se také bojí,
že jsem bosorka, bosorka!
JENŮFA
Ach, Pánbuh mu odpust’!
KOSTELNIČKA
A s tou rychtářovou už je zaslíben.
Nelámej si pro tu slotu opíjavého hlavu!
A važ si raději Laci!
To máš pravou spolehlivou lásku!
8.výstup
LACA, předešlí
KOSTELNIČKA
Tot’zrovna jde!･･･
LACA
ke Kostelničce
Tetuško, tetuško,
nebyli u rychtářů doma.
KOSTELNIČKA
k Jenůfě s chvatem
On o tobě všechno ｖí,
ｊá mu všechno pověděla,
a on ti odpustil, odpustil.
LACA
spatří Jenůfu, blíží se k ní, podávaje jí ruku
Jenůfka!
Potěš tě Pánbůh,
Jenůfka!
Nepodáš mi ruky?
JENŮFA
Děkuji ti, Laco, za všecko dobré,
co jsi se o mně nasmýšlel po ten čas,
co jsem ti byla s oči!
Já jsem tě mnohokrát
z komůrky slyšela,
jak jste tu s mamičkou vždy o mně hovořili.
O vidíš,
jak jsem bědná!
LACA
Však zase okřeješ,
své dítě oželíš!
JENŮFA
Já jsem si ten život jinak myslila,
jinak myslila,
ale včil už jak bych stála u konce!
LACA
smutně
A za mne bys nešla, za mne, Jenůfka?
KOSTELNIČKA
zimničně
Půjde za tebe, půjde,
Laco, půjde･･･
LACA
A za mne bys nešla, za mne,
Jenůfo, za mne Jenůfo?
KOSTELNIČKA
Půjde za tebe, půjde, Laco, půjde!
Ona včil už ztracený rozum našla,
klesne na židli
a musí být ještě št’astná.
JENŮFA
Mamička tak dětinsky hovoří!
Jak by sis mne to vzal?
Ó rozvaž si to dobře!
Majetku, počestnosti nemám -
a lásky té pěkné,
pro všecko na světě -
té už také nemám.
Chceš mne takovou?
LACA
schvátí ji do náručí a políbí ji na tvář
Chci, Jenůfka, chci! Jenůfka,
jen když budeš, budeš má,
jen když budeš, budeš má!
JENŮFA
přítulně, lehce
Pak budu s tebou, s tebou snášet
všechno dobré, všechno, všechno zlé!
KOSTELNIČKA
namáhavě se vzchopí a béře se k nim
Vidíte, že jsem to přece dobře učinila,
dobře učinila, dobře!
A já vám včil žehnám
z toho těžkého srdce:
at’ vás Pánbůh vždy vytrhne
z každého trápení, z každého trápení,
at’ vám žehná vždy na zdraví,
spokojenosti i majetku…
ale jemu, té příčině všeho neštěstí,
kletbuju, kletbuju,
aby jeho žena,
která si ho s takým srdcem vezme,
spíše rozumu pozbyla,
než překročí jeho práh!
klesne na židli
Běda jemu i mně!
Běda jemu i mně!
průvan otevře okno
LACA
Co je vám, tetuško?
KOSTELNIČKA
Co to venku hučí, naříká?
vykřikne
Držte mne!
Laca soucitně ji obmyká rameno
Stůjte při mně!
Laco, zůstaň!
rozhlíží se ustrašeně
LACA
Co je vám, tetuško?
KOSTELNIČKA
Zavřete okno!
JENŮFA
jde zavírat okno
Ha, jaký to vítr a mráz!
KOSTELNIČKA
Jako by sem smrt načuhovala!
