JEDNÁNÍ PRVNÍ
(Palouk na kraji jezera. Kolem lesy, v nich na břehu jezera chalupa Ježibaby. Měsíc svítí. Na staré vrbě, jež se sklání k jezeru, sedí Rusalka, smutně zamyšlena)
TŘI LESNÍ ŽÍNKY
(tančí na polouku)
Hou, hou, hou
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
hou, hou, hou,
starou hlavou zelenou.
Hou, hou, bou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastrmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně vloupá,
za chvíli se k tobě vloupá,
hou, hou, hou,
ve tvou síňku stříbrnou!
Hou, bou, hou,
měsíc bloudí nad vodou!
Po jezeře tančí vánek,
probudil se hastrmánek,
hastrmánek, hastrmánek,
hou, hou, hou,
bublinky už ze dna jdou.
(Vodník se vynoří a mne si oči)
LESNÍ ŽÍNKY
Hou, hou, hou,
hastrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
hou, bou, hou,
s babkou hastrmanovou?
(Skotačí kolem Vodníka)
VODNÍK
I pěkně vítám z lesa k jezeru!
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dnĕ samu nádheru
a zlatých rybek na pytle tam mám
rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám!
(Lapá nemotorně po lesních žínkách)
LESNÍ ŽÍNKY
Hastrmánku, heja hej,
tedy si nás nachytej!
Hou, hou, hou
kterou chytíš, mužíčku,
da ti pěknou hubičku!
Ale žena, hahaha,
za uši ti vytahá!
Heja hej!
(Rozutekou se)
VODNÍK
Uličnická havět!
Kterak zbrkle pádí!
Horem, dolem,
dolem, polem
inu, mládí, mládí!
RUSALKA
Hastrmánku, tatíčku!
VODNÍK
Kýho šlaka, dítĕ
snad mi tady v měsíčku
nesušiš me sítĕ?
RUSALKA
Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
at' mi smutna není!
VODNÍK
I vida, smutno!
RUSALKA
Všechno řeknu ti!
VODNÍK
A dole taky?
RUSALKA
Smutno k zalknutí!
VODNÍK
Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!
RUSALKA
Chtěla bych od vás hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!
VODNÍK
Mohu-liž věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?
RUSALKA
Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!
VODNÍK
Dokud rodná kolébá tĕ vlna,
nechtěj duši,
ta je hříchu plna!
RUSALKA
A plna lásky!
VODNÍK
Vodo pravěká
snad nemiluješ, dítĕ, člověka?
RUSALKA
Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zříti,
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a vinu já jej v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!
VODNÍK
Dítĕ, dítĕ, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tebe plakat
už ti není pomoci,
člověk-li tĕ v svou moc doved' zlákat!
RUSALKA
Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit
pověz, pověz, tatíčku,
co mám, smutná, počít?
VODNÍK
Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána člověku!
Marno je lákat tĕ dolů v rej
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!
(Potápí se)
Běda! Běda! Běda!
(Zmizí pod vodou)
RUSALKA
Měsíčku na nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.
Měsíčku, postůj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý!
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si alespoň chviličku
vzpomenul ve snění na mne.
Zasvit mu do daleka,
řekni mu, kdo tu naň čeká!
O mně-li duše lidská sní,
at' se tou vzpomínkou vzbudí!
Měsíčku, nezhasni, nezhasni!
(Měsíc zmizí v mracích)
Ta voda studí, ó studí!
(Zachvěje se úzkostí.)
Ježibabo! Ježibabo!
VODNÍK
(pod vodou)
Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!
RUSALKA
(úpěnlivě)
Ježibabo! Ježibabo!
JEŽIBABA
(vyjde z chalupy a rozhlíží se)
Lkáním, štkáním, naříkáním
kdo mne budí před svítáním?
RUSALKA
Ježibabo, léku dej mi,
vodní kouzlo se mne sejmi!
JEŽIBABA
Slyším cosi, čichám cosi
ozvi se a pověz, kdo jsi!
RUSALKA
Rusalka jsem, vodní víla,
dej mi léku, tetko milá!
JEŽIBABA
Jsi-li víla, zjev se hbitě,
ukaž se mi, krásné dítĕ!
RUSALKA
Vlnami jsem upoutána,
do leknínů zamotána.
JEŽIBABA
Vytrhni se, cupy dupy,
pospěš ke mně do chalupa
pust ji, vlnko, pust ji ke mně,
at' se nožky dotknou zemĕ!
(Rusalka seskočí a namáhavě tape k Ježibabé)
JEŽIBABA
Nožičky, neste ji,
Nožičky, držte ji
vida, jak nožičky chodit
už umějí!
RUSALKA
(klesne k nohám Ježibaby)
Ježibabo, pomoz, pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno vi,
proniklas přírody tajemství,
za nocí hlubokých o lidech sníš,
odvěkym živlům rozumíš,
pozemské jedy, paprsky měsíce
dovedeš svařit na léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit
člověka v příšeru, příšeru v člověka,
dovede proměnit moudrost tvá odvěká,
rusalky za noci hrozbou svou strašíš,
pro lidské strasti divné léky snašíš,
pro nás i pro lidi ve světě dalekém
sama jsi živlem sama jsi člověkem,
se smrtí věčnost je věno tvé
pomoz mi, pomoz mi, zázračná ženo!
JEŽIBABA
To já znám, to já znám,
s takovou se chodí k nám!
Ale slyš, pilně slyš,
nežli léku okusíš,
perly máš, krásu máš,
pomohu-li, co mi dáš?
RUSALKA
Vše, co mám, si vem,
ale udělej mne člověkem!
JEŽIBABA
A nic víc? Pranic víc?
Proto přišlas úpějíc?
Voda tĕ už omrzela,
lidského jsi lačna těla,
milování, laškování,
hubiček a cukrování
to já znám, to ja znám,
s takovou se chodí k nám!
RUSALKA
Tvoje moudrost všechno tuší
dej mi lidské tělo, lidskou duši!
JEŽIBABA
Dám ti, dám,
věz to rarach sám!
Ale ty mi musíš dát
průsvitný svůj vodní šat
a když lásky neokusíš
na světě,
zavržena žití musíš
v hlubinách zas prokletě!
Ztratíš-li tu lásku, po niž tvůj cit prahne,
kletba vodních mocí zas tĕ v hloubku stáhne,
a než nabudeš ji, trpět budeš též,
pro všechen lidský sluch něma zůstaneš!
Chceš být němá, chceš,
pro toho, jejž miluješ?
RUSALKA
Jeho-li lásku poznat smím,
ráda, věř, pro něj oněmím!
JEŽIBABA
Střez si ho, střez,
a věz to, věz,
prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,
miláčka svého také zahubíš!
Stane se navždy obětí
věčného tvého prokletí!
RUSALKA
Čistou duší, čistou lidskou duší
moje láska všechna kouzla zruší!
JEŽIBABA
Tedy pojd’, honem pojd’,
do chaty mne vyprovod’!
V krbu jedy navaříme,
rusalku tím napojíme.
Ale potom ani muk,
čury mury fuk!
(Vejdou do chalupy, v jejímž okénku zaplane červená záře. Proud jisker vyrazí komínem. Za chvíli lze slyšet sykot v kotli. Do toho se mísí zaklínání Ježibaby. Lesní žínky slyšíce to vybíhají z lesa a postrašeny nahlížejí okénkem do chalupy)
JEŽIBABA
(v chalupě)
Čury mury fuk
bílá pára vstává z luk!
Kapka krve dračí,
deset kapek žlučí,
teplé srdce ptačí,
už to z kotle hučí!
Skoč, můj mourku, skoč a skoč,
varem v kotli pozatoč!
Cury mury fuk,
nelekej se větších muk!
Tot’ tvé lidské věno,
a to musíš píti,
tím, co uvařeno,
jazyk zdřevění ti!
Skoč, můj mourku, hola hej,
v hrdlo jí tu št'ávu vlej!
Čury mury fuk,
ale ted’ už ani muk!
(Divoký sykot v chalupě zvolna slábne. Lesní žínky se rozprchly. Obloha se jasní, zdaleka znějí lovecké rohy)
VODNÍK
(hluboko pod vodou)
Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!
(Lovecké rohy znějí stále zřetelněji, lovci se blíží. Je slyšet zpěv princova Lovce)
LOVEC
(zdaleka)
Jel mladý lovec, jel a jel,
laň bílou v lese uviděl.
Hluboké oči ta měla.
Zdali ji stihne má střela?
Ó, mladý lovče, dále spěj,
tu bílou laňku nestřílej!
Varuj se jejího těla!
Zdali ji stihne má střela?
(Lovecké rohy znovu znějí)
PRINC
(vyrazí z lesa s kuší v ruce)
Zde mihla se a zase zmizela!
Horem a dolem, lesem a polem
podivná zvěř ta míhá se kolem
a tady stopa znikla docela!
A tajemným vlněním potají
ty vody mne v lokty své lákají,
jak bych měl divoký lovu cit
v objetí jejich zas ochladit.
Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,
zbraň z unavené ruky padá mi,
sotva lov začal, unavil mne vráz,
divné to kouzlo zajalo mne zas!
(Lovci se blíží)
LOVEC
Laň nebyla to - lovče, stůj!
Bůh tvoji duši opatruj!
Srdce tvé smutno je zcela!
Koho to stihla tvá střela!
(Lovci vyjdou z lesa)
PRINC
Ustaňte v lovu, na hrad vrat’te se,
podivné čáry bloudí po lese,
divnější čáry v duši mám
domů vrat’te se, chci býti sám!
(Lovci odcházejí.
Princ usedne na břehu jezera, ale když vzhlédne, spatří Rusalku. Rusalka vyšla z chalupy. Je bosa, v popelavých šatech nuzného dítěte. Krásné její zlaté vlasy hluboko splývají. Je němá)
(vyskočí)
Vidino divná, přesladká,
jsi-li ty člověk nebo pohádka?
Přišla jsi chránit vzácné zvěři,
kterou jsem zahléd' v lesa šeři?
Přišla-lis prosit za ni,
sestřičko bílých laní?
Anebo sama, jak vstříc mi jdeš,
kořistí lovcovou býti chceš?
(Rusalka vztáhne k němu němě ruce)
Svírá ti ústa tajemství,
či navždy jazyk tvůj ztich'?
Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,
vylíbám odpověd’ z nich!
Odpověd’ záhadám, jež mne sem lákaly,
jež mne sem volaly přes tmí, přes skály,
abych tu konečně v blažený dnešní den,
dítĕ, tvým pohledem náhle byl okouzlen!
Co v srdci tvém jest ukryto,
máš-li mne ráda,
zjev mi to!
(Rusalka mu padne do náručí)
RUSALKY
(pod vodou)
Sestry, jedna schází z nás!
(Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá)
Sestřičko, kam odešlas?
(Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní)
VODNÍK
(pod vodou)
Přes hory, doly a lesy!
RUSALKY
Sestřičko, sestřičko, kde jsi?
(Rusalka se stulí ve svrchované úzkosti v princovu náruč)
PRINC
Vím, že jsi kouzlo, které mine
a rozplyne se v mlžný rej
leč dokud čas náš neuplyne,
ó pohádko má, neprchej!
Můj skončen lov nač myslit naň?
Tys nejvzácnější moje laň.
Tys hvězdička zlatá v noc temnou
pohádko má, pojd’ se mnou!
(Odvádí Rusalku)